Rozchod

Rozchod

„Ježíšmarjá, nech mě jít!“ procedil mezi zuby Mára a zvedl ze stolu sportovní tašku. Hodil si jí přes rameno, pootočil hlavu a řekl: „Nazdar. Bylo to krásný, Sašo, ale bylo toho dost.“

„Prosím tě! Ne! Neodcházej. Co budeme bez tebe dělat? Neopouštěj nás“

„Vím já, co budete dělat?“ vztekle řekl Mára a zastavil se mezi dveřmi. „Jak si kdo ustele tak si taky lehne. Pět let. Celejch pět let ti tu dělám první poslední, a co z toho mám? Kde jsou všechny ty tvoje sliby? No řekni? Kde?“

„Prosím. Nedělej to? Nebudeš litovat! Ty sem patříš! Celý ty roky. Jenom sem.“

Mára se vymanil z objetí. „Dej mi pokoj, sakra! Copak jsem jedinej široko daleko? Leda hovno. Někoho si najdeš. Když né hned, tak za měsíc nebo za rok, co já vím?! Stejně si mě vůbec nevážíš.“

„Vážím, vážím! Řekni si, co chceš? Jen tu zůstaň. Udělám pro tebe všechno!“

Mára přimhouřil oči, nadechl se, ale pak mávl rukou a zavrtěl hlavou. „To je furt dokola. Jako na kolotoči co bejvá o pouti. To bylo slibů. Pamatuješ? Byli jsme tam spolu. Těch keců, že klidně můžu s klukama na pivo a ty se nebudeš zlobit. A co se stalo?! No pamatuješ si to, Sašo? To bylo pak výčitek. A tak je to celejch těch pět let pořád.“

„Jenže ty ses tenkrát strašně opil a nic s tebou pak nebylo! Ty by ses nezlobil? Ty se mi snad divíš?“

„A je to tady. Jednou jedinkrát se mi to stalo a furt to budu mít na talíři?! Jak dlouho mi to budeš ještě připomínat, co?! Jednou jedinkrát jsem nebyl schopnej… Tohle fakt nemá smysl.“

„Takže jdeš? Opravdu jdeš?“

„Jo, jdu, Sašo! Všechno mě tu už sere.“ Mára vytáhl z tašky tričko a ručník. „Čuchni si! Jen si k tomu čuchni. Smrdí! Kdy jsem měl naposledy vypráno? No hádej?!“

„Ale vždyť víš, že toho mám hodně. Nestíhám i prát.“

„Kecy a výmluvy! A ty děravý podkolenky a trenky? Na to máš jakou výmluvu, co?!“ skoro zařval Mára. „Prej, že se o mě budeš starat jako o vlastního! Jak říkám. Leda hovno!“

„Tvoje poslední slovo?! A rozmysli si to. Jak za sebou zavřeš tyhle dveře, nechci tě tady už nikdy vidět!“

Mára se ušklíbl a tvrdě řekl: „Jo! Poslední. Nikdo si mě tady nevážil. Takže jdu kopat středního útočníka za Sokol Uhlíkov. Nabízej mi o dva tácy víc na měsíc, kromě prémií! Takže mi polib prdel! Nazdar!“

Načež za sebou zabouchl dveře klubovny a v tu chvíli se předseda TJ Průšovice, Saša Bedrna, hořce rozplakal.

Budoucnost

Budoucnost

„A tuhlencta karta, co jste si jí vytáhnul, ta ukazuje na to, že vám v životě všechno nevycházelo tak jak byste chtěl!“

Pan Pytloun si poposedl a podíval se madam Arianu, o které věděl, že se ve skutečnosti nejmenuje Ariana, ale Žofie Málková a že to vůbec není žádná madam, nýbrž stará drbna, která na nikom nenechá nit suchou. Ovšem taky stejně tak dobře věděl, že vykládání karet tý ženský jde zatraceně dobře a právě proto teď seděl za stolkem, pokrytým strašně špinavým falešným perským koberečkem, v malé, šeré místnosti, se zataženými závěsy, které byly načichlé tunami spálených vonných tyčinek.

 Pan Pytloun vlastně vůbec nevěřil na předpovědi budoucnosti. Ať to bylo hádání z ruky. Hádání z kávové sedliny nebo z ruky, či právě z karet, Pytlounovi to bylo všechno podezřelé. Vždycky říkal, že žádná budoucnost neexistuje, dokud si jí neuděláme sami. Jenže jak se říká, nikdy neříkej nikdy. V životě nastanou různý situace, kdy jeden neví kudy kam a pak mu nezbývá nic jinýho než se obrátit na vyšší moc, aby mu poradila jak se zachovat. A panu Pytlounovi nastala právě taková chvíle. Sice netušíme proč, a co ho k tomu donutilo, že se přemohl a vyhledal pomoc madam Ariany, ale jistě to bylo něco hodně důležitého.

„No dobře,“ ušklíbl se Pytloun, když madam domluvila. „Tohle vím sám, že mi v životě všechno nevychází. Za to jsem vám nemusel platit pět stovek. Já potřebuju vědět, co bude, že jo. Né co by kdyby a co bylo. Co bylo, to vím sám nejlíp.“

„Kdybyste mě nechal domluvit, milej pane,“ řekla madam Ariana, „zjistil byste, že hned budu pokračovat dál.“

„No to bych prosil,“ řekl Pytloun a poklepal na stolek. „Všichni o vás říkaj, že se málokdy pletete. Tak bych nerad vyhodil prachy jen za zhodnocení mojí minulosti. Já potřebuju vědět, co mě čeká. Kvůli tomu jsem tady.“

Madam Ariana si povzdychla, obrátila oči v sloup a zavrtěla hlavou. „Nesmíte být netrpělivý. Věštba chce náhled do duše. A co bylo, souvisí s tím, co bude.“

„Fajn. Tak co bude!“ netrpělivě zavrčel Pytloun a podíval se na hodinky. „Nemám času na rozdávání a jsem v jednom kalupu.“

„Dobrá, když jinak nedáte,“ řekla madam a ukázala na další kartu. „Viselec nám značí, že to, co přijde, bude lepší než to co bylo a to, co nastává, rozhodně není špatné a…“

„Si děláte prdel?!“ řekl pan Pytloun a vyvalil oči. „Já potřebuju vědět konkrétní věci. Otázku jsem vám položil jasnou a stručnou. Co na mě chodíte s takovejma těmahle řečma?! Co si z toho asi tak vezmu?! Nějakej viselec. Co je mi po viselci? Ať si visí a jestli nám nemá co konkrétního říct, tak co s ním?!“

Madam Ariana se předklonila a tiše, ale důrazně odpověděla: „Rušíte mi vlny, milej pane. Jestli nepřestanete vyrušovat, nedozvíte se nic a já peníze nevracím. Věštba, to není jen tak jednoduchá záležitost, abyste položil otázku a já vám na ní dala oštemplovanou odpověď. Ono to totiž chvilku trvá, než se tý odpovědi v kartách doberu, chápete?!“

„No to mi potěš koště,“ ušklíbl se pan Pytloun a dodal: „Co tam máte dál, ať se pohneme.“

Madam s úšklebkem ukázala další kartu. „Osm holí značí, že vaše překážky nebudou jednoduché a tady ta karta s bláznem ukazuje…“

„Ta karta s bláznem ukazuje, že blázen jsem já, když jsem vám vysolil pětikilo za takovou snůšku volovin,“ přerušil madam Arianu Pytloun. „Já vím, že moje překážky nejsou snadný, Kdyby byly tak nedřepím tady, ale užívám si života bez překážek. Takže vám teď řeknu, že to co bude následovat je tohle. Já teď vstanu a půjdu domů. Cestou nakoupím a stavím se taky v autoservisu kvůli výměně toho prasklýho vejfuku. A protože je sobota, večer zajdu na tři pivka ke Kulatý bábě, protože tam chodím každou sobotu na kulábr. A až se večer vrátim domů, moje žena mi v posteli řekne, že to ze mě táhne jako ze sudu a ať se koukám otočit, protože to nehodlá čuchat. To je moje budoucnost, drahá madam a na to karty nepotřebuju! Já chtěl vědět, co jsem potřeboval vědět a na to mi evidentně nejste schopná konkrétně nic říct.“

„No, když myslíte,“ řekla Ariana a pokrčila rameny. „Měl byste být trpělivější, abyste se dozvěděl víc. Ovšem když nechcete tak nechcete. Ale peníze vám nevrátím. Reklamace nepřijímám!“

„Na pětistovku vám kašlu,“ mávl rukou Pytloun. „ale stvrzenku si vezmu. Abyste to neměla jen tak do kapsy.“

Madam Ariana si povzdychla a odešla do vedlejší místnosti vypsat paragon na pětset korun českých, o kterém ovšem pan Pytloun netušil, že mu večer vypadne doma v obýváku po příchodu z hospody, druhý den brzy ráno ho najde jeho žena, která, až si přečte, že manžel utratil pětistovku v salónu madam Ariany, propadne hysterickému záchvatu, jelikož si splete věštecký salón madam Ariany se sado maso salónem madam Adriany, a v onom hysterickém záchvatu uchopí ten největší nůž, který v kuchyni najde a manžela osmkrát ve spánku bodne, načež ten během pěti minut skoná, aniž by se probudil.

Čímž vlastně zcela jasně a nepochybně prokázal svou tezi, že budoucnost si každý skutečně tvoří sám a veškeré takové věštění je vlastně úplně k ničemu.

Ale radost, radost z toho už evidentně mít nemohl.

Běžec

Běžec

Karel vpadl do lokálu, čepici hodil elegantním obloukem na věšák, svlékl kabát, dal si ho přes židli a sedl si.

„Alberte!“ zavolal na vrchního, který zrovna proplouval placem s tácem plným prázdných sklenic a hrnků. „Alberte, přineste mi dvojitýho turka. A když říkám dvojitýho turka, myslím tím opravdu dvojitýho turka a né žádnýho bezduchýho a vycmrndlýho mohamedána.“

„K službám,“ řekl vrchní s pokerovou tváří a dodal: „A něco k tomu?“

„Lžičku!“ kývl Karel, a když viděl, že vrchní se na něj zatvářil poněkud nepřívětivě, mávl rukou. „Já vím, že je to standard, ale dnes je to extra důležitý!“

„Když myslíte,“ povzdychl si vrchní a pomalu a důstojně odkráčel, přičemž si pod knírek brumlal cosi o zjančených hostech této secesní kavárny.

„Ehm,“ odkašlal si redaktor Juřena, který seděl u stolku, ke kterému si Karel přisedl. „Při příchodu do společnosti se sluší jednak pozdravit a druhak, neignorovat spolusedící, pane Karle.“

„Promiňte,“ omluvil se Karel a podal redaktorovi ruku, „byl jsem tak rozrušený, že jsem si vás téměř nevšiml. Až vám povím, co se mi stalo, to budete koukat!“

„Vypadáte tedy dost rozčíleně,“ přisvědčil redaktor Juřena. „A jste zpocený. Vy jste snad dokonce běžel!“

„Běžel!“ řekl Karel a zvedl ukazováček! „Běžel, protože mě rozčílili. A když jsem rozčílenej tak běhám. Jinak neběhám vůbec. I vlak nebo autobus si nechám ujet. Ale jak jsem rozpálenej, běžím a běžím!“

„To zní zajímavě,“ zdvihl obočí Juřena. „A to jako běháte i doma nebo vyběhnete ven?! A co v noci? V noci taky?“

„Jednou jsem v noci a v lednu k tomu, oběhl celý náměstí!“ řekl Karel a zavrtěl hlavou. „O to ale vůbec nejde. Jde o to, co mě tak rozčílilo, že jsem musel doběhnout až sem.“

„Nějaká těžká nespravedlnost, například?“ hádal Juřena.

Karel ukázal na blížícího se vrchního. „Hned vám to předvedu, pane Juřena. To by rozčílilo každýho.“

Vrchní postavil tácek s kouřícím hrnkem a skleničkou vody před Karla na mramorový stolek.

„Lžička je extra vyleštěná!“ řekl jízlivě. „Aby měl pán ten pravý požitek.“

„Děkuju, děkuju,“ řekl Karel a sáhl do kapsy kabátu. Vytáhl barevný plastový kelímek s víčkem a položil ho na tácek vedle hrnku. Pak se podíval na vrchního. „Tak a teď mi řekněte, kolik tady stojí kafe!“

„Třicet káčé,“ řekl vrchní. Zdá se vám to snad mnoho?!

„Nikoliv, nezdá!“ zavrtěl hlavou Karel a pokračoval. „A teď sledujte! V tomto kelímku je jakási tekutina, kterou v tom novém bistru vydávají za kávu a účtují si devadesát korun, pane! Ale kafe! Kafe má bejt takový!“ zvolal Karel a vložil lžičku do hrnku! „Stojí! Stojí v lógru! Tak takhle má vypadat kafe podle mejch představ! A jen proto jsem běžel, pánové!“

Zjevení svatého Jana

Zjevení svatého Jana

Bedřich Oulický nebyl nikdy nábožensky založený. O duchovno se nezajímal, okultistům a všelijakým astrologům a mystikům se vyloženě vysmíval.

Zkrátka a dobře. Bedřich Oulický byl založením člověk praktický se sklonem ke skepticismu, který by nikdy neuvěřil, že člověk, kterého přitloukli na kříž a navrch mu ještě propíchli bok kopím, po třech dnech resuscitoval, pobíhal po světě a nakonec se nějak transportoval do Království nebeského.

Prostě, nic nehmatatelného a neprokazatelného nebylo Bedřichovi Oulickému blízké. Proto je s podivem, že právě Bedřichovi se horkého dne, druhého června dopoledne v jedenáct hodin a patnáct minut přesně, podíval se totiž na hodinky a navíc ho tam viděla stará Krupičková, která tam byla na malinách, poblíž mítinky, v lese zvaném Na pomezí, zjevil svatý Jan Nepomucký, který mu sdělil, že se toho samého dne, ve dvanáct hodin a patnáct minut přesně, svatý Jan Nepomucký se nemusel dívat na hodinky, jelikož jako bytost na vyšším stupni bytí je o čase informován zřejmě automaticky, stane ve vsi Kaprová, strašlivá nehoda a pokud si Bedřich nepospíší, nikdo jí nezabrání.

Pokud vám tato informace přijde jako přehnaná, nebude a není se co divit, protože je mezi vámi jistě mnohem více lidí, kteří jsou svým založením mnohem blíže k Bedřichovi, než například k dalajlámovi, (i když není zcela jasné, proč by se měl katolický svatý zjevit zrovna dalajlámovi) nebo tedy spíš k papeži, kteří by takovou událost a rozhovor přijali jako potvrzení svého světonázoru a vlastně i jaksi jako náplň své profese.

Stejně tak to neuvěřitelné přišlo i Bedřichovi, který se zjevení svatého Jana Nepomuckého ponejprv pokusil vysvětlit, že jeho existence je značně nepravděpodobná, neřku-li nemožná a že Bedřich, tedy on, asi právě zažívá stav, který psychiatrie označuje jako náboženské halucinace, ale hned poté, co dostal od svatého Jana Nepomuckého pohlavek, usoudil, že levitující zjevení je realita. V tu chvíli u Bedřicha došlo k čemusi podobnému jako kdysi u Šavla, který se na cestě do Damašku ráčil obrátit k Ježíšovi a při nejbližší příležitosti se nechal přejmenovat na Pavla.

Bedřich se tedy nenechal přejmenovat, ale musel evidentně získat jakési nadpřirozené schopnosti.

Nikdo totiž dosud, až je to už pět let, nedokázal vysvětlit, jak se Bedřich, trpící dušností a téměř morbidní nadváhou, mohl od mítinky, na které prokazatelně byl, dostat během necelé hodiny do obce Kaprová, která je od místa zjevení vzdálena celých dvacet kilometrů. Ale jisté je, že to dokázal a zabránil tak utonutí místního hostinského, který během cesty motocyklem spadl do rybníka na návsi a jen díky tomu, že se právě v té chvíli, veden instinktem a Prozřetelností, objevil Bedřich na hrázi, byl zachráněn jeho voláním o pomoc, po kterém přiběhl místní hasič Jan Králíček a hostinského vytáhl.

Se vší rozhodností tedy lze prohlásit, že tak Bedřich zabránil veliké katastrofě, díky které by toho horkého a suchého léta zůstala zavřená jediná hospoda široko daleko!

Ať už této historce věříte, či nikoliv, jedno je jisto – od onoho horkého dne vážnost svatého Jana Nepomuckého ve vsi a okolí neuvěřitelně stoupla a já, farář obce Kaprová, jsem získal velmi zbožného a svědomitého kostelníka!

KONEC