Malý velký muž

 

Malý velký muž!

 

 Byla neděle dopoledne a pětice trampů v maskáčích, džínách a kanadách, někteří v tom ranním chladu v ovčích vestách, na hlavách klobouky nebo konfederační kšiltovky, na zádech usárny a telata, zvolna sestupovala ze svahu obklopeným ze dvou stran vysokými pískovcovými skalami.

Šli pomalu a zachytávali se rukama mladých smrčků, kterými se museli prodírat. Nikdo nemluvil. Jen občas se ozvalo tlumené zaklení. To když byla některá větev porostlá mimořádně pichlavým jehličím.

K lesní cestě, ke které směřovali od jejich tábořiště, tam nahoře ve skalách, co byl převis, který je podle map znám jako Vaňkova stáj, to už nebylo moc daleko.  

Ovšem převis pod tímhle názvem znali jen turisté. Trampové mu odjakživa říkali Kidova střecha. Ale je vlastně jedno jak mu říkali turisté. Turista do těch míst, kam nevedla žádná značená cesta, zabloudil asi stejně často, jako si trampové dělávají na čundru dýňové latté. Tedy vůbec.

První šel Kaďous. Většinou to tak bývávalo. Chlap s plnovousem. Skoro dva metry a ruce jako lopaty. Byl hrdý, že může ostatním razit cestu. Teď zvedl ruku a houkl přes rameno: „Stát!“

„Co je?!“ ozval se za ním jdoucí Prófa. „K cestě už je to jenom kousek, ne?! Pak už v pohodě povalíme na nádraží.“

„No právě,“ řekl Kaďous. „Sem není vidět. A já potřebuju, aby na mě nebylo vidět.“

„Panenko skákavá!“ zalomil rukama Kláda. „Von zase musí na velkou. To snad nejni ani možný.“

„No co. Hodně cháluje, tak hodně musí, co je na tom k divení?!“ utrousila Stopa, sedla si na pařez, odložila kytaru a začala si trávou svazovat vlasy do culíku. „Proč má asi tak tu přezdívku, ne?!“

„Tak běž aspoň pod skálu, Kaďousi,“ ušklíbl se Bimbo, jinak šerif jejich skupinky. Posunul si stetson do týla. „Nerad bych tady pak do něčeho šlápnul, až sem v pátek zase přijedeme.“

Kaďous kývl, shodil tele ze zad a začal se skrz stromky prodírat ke skalní stěně.

Šerif si mezitím začal nacpávat dýmku. Tvářil se zamyšleně. Dnešní ráno ho vůbec netěšilo. Stopa ho chvilku pozorovala a už se chtěla zeptat na to, co se vlastně asi tak v noci stalo s Prťousem, když se od skalní stěny ozval strašný řev. Všichni sebou trhli. Byl to Kaďousův řev.

Když dozněla ozvěna toho křiku, který zněl zhruba tak, jako kdyby se Tarzan udeřil kladivem do palce, zvalo se Kaďousovo volání.

„ Ježíšmarjá!!! Všichni sem pojďte. Rychle sem! Musíte to vidět!!!“

„No to si nejsem tak úplně jistej,“ odplivl si Kláda. „Já to už jednou viděl a není to nic hezkýho. Duha z něho fakt nejde!“

„Hele, je to nutný?!“ zavolal šerif Bimbo. „Stalo se ti něco, nebo co?!“

Chvilku bylo ticho a pak se Kaďousův hlas znovu rozezněl soutěskou. „Mně nic. Ale je tady Prťous! A ten už nikam nepůjde, protože je na sračky!“

První vyrazil Prófa. V civilu profesor medicíny. „Ty vole, jdeme! Třeba se dá ještě něco dělat!“

A ostatní se s vytřeštěnýma očima hnali za ním, smrky nesmrky!

 

***

 

Do svítání zbývalo ještě pár hodin. Prťous, ten nejmenší z party trampů seděl u vyhaslého ohniště. Díval se na šedý popel a očouzené kameny, jasně osvětlené úplňkem. Zvedl hlavu a pohlédl na totem stojící kousek od ohniště. Přejel si rukama po tváři. Sundal si z hlavy kožešinovou čapku s liščím ocasem a žmoulal jí v rukách. Přitom tiše šeptal: „Co jsem to jenom udělal?! Co jsem to jenom udělal?! Jak mě to mohlo napadnout?!“

Podíval se znovu na totem. A pak na kamarády, spokojeně spící ve spacácích opodál pod převisem. Kláda se ve spaní zavrtěl a Stopa zamumlala: „Ještě, ještě!“

Prťous se znovu podíval na totem. Připadalo mu, že vyřezávaná sova rozpínající křídla na jeho vrcholu ho přímo propaluje očima. A ten démon, na jehož hlavě seděla, se mu chystá rozervat duši těmi děsnými tesáky. Aspoň, že ty pruhy pod démonem mu nic nechtěly udělat.

„Stalo se, tak se stalo,“ řekl potichu Prťous. „Jsem chlap. Přiznám se. Kamarádům se nemá lhát.“

Zvedl se a šel co nejtišeji k místu, kde spal na chvojí šerif Bimbo. Bimbo byl vždycky tvrďák. Nikdy neměl spacák ani pod maskáči podvlíkačky. Vždycky spal jen na chvojí a pod hrubou vojenskou dekou.

Prťous si vedle něj dřepl na bobek a lehce mu poklepal na rameno. Bimbo zachrčel a otočil se na druhý bok. Prťous mu nyní ramenem zatřásl.

Bimbo pootevřel oči a zamžoural. Zívl. „Co je, kámo?! Už je ráno?!“

Prťous zavrtěl hlavou a dal si prst před ústa. „Pšššt. Ať nás nikdo neslyší. Já to chci říct tobě, jako šerifovi, prvnímu.“

Bimbo se lehce nadzvedl na loktech. „To je nějak tajný. Tak to ze sebe sypej. Večer jsme toho měli docela dost. Tak ať se prospíme.“

„No, a o to vlastně taky tak nějak jde,“ zašeptal Prťous. „Já toho piva vypil fakt hodně. A taky nějakej ten rum.“

„No a co má bejt?!“ zeptal se Bimbo. „Tak je to vždycky, když máme výročí založení tohohle tábořiště. Přitáhneme sem pití, jídlo, dáme to na jednu hromadu, zahraju na banjo, Stopa na kytaru, zapálíme slavnostně oheň… O co ti jde?!“

„No a ten oheň pak jeden z nás hlídá, než uhasne a je to velká čest,“ potichu řekl Prťous. „A já si toho strašně moc vážím, protože to je po celý ty roky naše trampská tradice.“

„Já věděl, že po tom toužíš. Ale jestli mi chceš děkovat, nebo co to teď děláš, tak to snad můžeš nechat až na ráno, ne?!“ zavrčel Bimbo a chystal se zase zavrtat do deky. „Hele, kamaráde, jestli už nic nehoří, tak taky zalehni.“

Prťous vyhrkl: „No právě, že…“

Bimbo se rychle posadil, začal se rozhlížet kolem sebe a nasávat vzduch nosem. „Ty vole! Doufám, že nehoří! Že ne?! Jako tenkrát u Hřenska, když nám to rozfoukal vítr!“

„Ale nééé!“ uklidňoval ho Prťous. „Nic nehoří. Já prostě něco provedl. A chci to ze sebe dostat.“

Bimbo vzdychl. „Že já vůl vám vůbec říkal, že jsem psycholog.“ Zalovil v usárně položené u hlavy a vytáhl kukuřičnou dýmku. Nacpal jí, zapálil si a vybídl kamaráda. „No tak mluv. Když je to tak nutný.“

Prťous si sedl se zkříženýma nohama jako indián a zhluboka se nadechl. „Prostě, když jste mě pověřili, abych střežil oheň uhasínat a šli jste spát, tak jsem asi za hodinu dostal hlad. No tak jsem si vzal ten lančmít, co ho Kláda nechal na kameni a sežral jsem ho.“

„Proč to řešíš?!“ řekl šerif, zvedl obočí, zabafal a vyfoukl modrý kouř. „Tady je všechno všech. Měl jsi hlad, no.“

„Ale já po tý konzervě dostal žízeň. A tak jsem si vzal k ohništi tři piva.“

Bimbo přimhouřil oči a zadíval se na Prťouse. „Pořád nechápu, o co tady jde. Vypil jsi tři piva. Furt jich tady zbylo dost. Jestli tě žere svědomí, že by nebylo k snídani, tak buď v klidu. Kaďous sem pod převis v tejdnu odvlekl čtyři basy a schoval je za tím balvanem vzadu.“

„Ale já vím,“ šeptl Prťous. „Víš, když jsem ty tři lahváče pak vypil, tak mi začala bejt zima a chtělo se mi po tom pivu spát. Jenže strážce ohně nesmí jít spát, dokud táborák nevyhasne úplně. A taky se mi po tom pivu chtělo strašně čůrat a ten oheň furt doutnal a já už potřeboval opravdu hodně čůrat a oči se mi klížily, a když jsem viděl, že je v popelu furt rudo, tak jsem se prostě postavil a uhasil to…“ Prťous vyskočil a zoufale, skrz slzy ze sebe vyrážel: „Já to uhasil! Já to uhasil! Zklamal jsem vás všechny!“

Bimbo zvedl ruku, odložil dýmku a také se postavil. Prťous by v tu chvíli mohl přísahat, že se šerif nepostavil jako normální člověk, ale tak nějak se vztyčil jako Nosferatu vstávající z rakve.

„Chceš mi říct,“ pomalu a zlověstně syčel Bimbo a nakláněl se stále blíž k obličeji na smrt bledého kamaráda, „chceš mi opravdu říct, že jsi nám pochcal výroční táborák?!“

Prťous chtěl něco odpovědět, ale Bimbo ho chytil za šátek pod krkem, takže jen zalapal po dechu.

„Ty jsi mi teď fakt sdělil, že mi ti dali důvěru a tys nám před totemem zechcal uhlíky našeho bratrství a sesterství?! Oheň, kde si každej rok přísaháme věrnost a to, že naše tradice v tomhle posraným světě nikdy neopustíme?! Na tohle všechno ty ses vychcal?!“

„Vidíš,“ špitl Prťous, „když to podáš takhle, tak je to ještě horší, než jsem si myslel.“

A potom ještě tišeji dodal: „Asi mi to neodpustíš, viď?!“

Šerif pustil Prťousův šátek. „Já?! Nikdy. Ale protože by to byla hrozná ostuda, Karle, tak to ostatním neřeknu!“

Prťous se zarazil a vzlykl. „Proč jsi mi řekl Karle?! To ne?! To nejde!“

Šerif zavrtěl hlavou a s kamennou tváří odvětil: „A pro tebe jsem Ruda, ty paďoure. Už nejsi tramp! Už jsi jen výletník!“

Prťous stál se sklopenou hlavou a po tvářích se mu koulely slzy razící si cestu lesní špínou.

„Doufám, že víš, co máš teď udělat,“ zavrčel šerif. „Když tu ráno nebudeš, ostatním nic neřeknu! Běž! Víš kam! Cestu znáš!“

Otočil se, odplivl si a lehl si na chvojí, a zavřel oči, takže už neviděl Prťouse s usárnou na zádech, jak pomalu odchází v měsíčním svitu mezi stromy.

 

 

***

 

Kaďous stál ještě s kalhotami u kolen vedle těla Prťouse a celý se klepal. Pořád dokola opakoval: „Jsem si dřepnul a on na mě koukal, koukal na mě zpod toho stromku, koukal, sakra, koukal, kamarádi!“

Udýchaný Prófa si klekl vedle těla, ale ani ne za půl minuty zatlačil ležícímu tělu oči.  Postavil se a smekl. „Zlomenej vaz. Musel spadnout z tý skály. Má úplně otočenou hlavu.“

Kláda si zdrceně sedl na jehličí. „To mi ho vyndej. To byl tak ožralej, že se v noci motal někde vpravo od převisu. Jenom tak se tam moh sakra dostat. Asi uklouznul a sletěl sem dolů.“

Stopa klečela, kývala se a držela si hlavu a vzlykala. „Mně bylo divný, že by jen tak odešel dřív na vlak, jak jsme si mysleli. Já tomu nevěřila, že šel na vlak, když jsme ještě spali! Že by odešel bez rozloučení!“

Šerif Bimbo jen tiše stál a pak sám pro sebe zašeptal: „To je vůl. Já si fakt myslel, že půjde na vlak.“

Potom vzal do ruky banjo a řekl: „Prťous měřil asi jen metr šedesát, ale byl to ten největší tramp ze všech trampů na světě! Tradice pro něj byla vždycky svatá!“

A roklí se rozezněly tóny banja, kytary a pěti hlasů zpívajích Vlajku!

 

KONEC