Jak měl pan Kolejsko furt žízeň
Pan
Kolejsko nesnášel Plzeň. Teda přímo to město mu mohlo bejt klidně ukradený. O
něj mu nešlo.
Kolejsko
nesnášel plzeňský pivo. Nesnášel ho, poněvadž v týhle zemi pivovarů, ať jel kam
jel, tam byla v hospodě jen plzeňská dvanáctka, nebo plznička, plzíííňka, (na
plzíííňku byl mimořádně alergickej), nebo mu cpali šnyt, nebo hladinku,
pochopitelně plzeňskou, protože tam si na tyhle kravinečky potrpěj a když se
zeptal, co maj jinýho, tak měli gambáček. A to už bylo skoro na pár faciček.
Kolejsko zkrátka rád ochutnával a objevoval a nechával se překvapovat chutěma a
různejma stupněma chmelení a barvama a tak vůbec byl fajnšmekr.
Kolejsko
holt na vejletech trpěl, když nenarazil na žádný místní pivo.
Až
jednou! Jednou jde plnej dojmů a plnej žízně z nějakýho zámku ve městě, co v
něm ještě nebyl a kouká, že kousek od zámku je hospoda a nevidí na ceduli žádnej
Urkvél ani toho krále se sudem, tak se celej rozjasní a štěstí ho obestře, až
se mu kolena podlamujou a hlava se motá a on štěstím tančí a ruce k nebi vzpíná
a dokonce zpívá z plna hrdla, který hodlá svlažit tím neznámým pivem.
A
tak, celej šťastnej, zpívající, vzpínající, tančící, vpluje do hospody, ocitne
se před pípou, celej svět se s ním točí, a pak si konečně se slinou v koutku
objedná pivo.
Kolejsko
se dívá mlsně na pípu a hostinskýho, kterýmu by nejradši pusu dal a hostinskej
kouká na Kolejska a na nějakou líbačku nejspíš nemá ani pomyšlení, protože když
Kolejska vynese před dveře, řekne: "No ty máš dost! Jdi se vychrápat,
chlape, tobě nic nenaleju! "
