Z posledního!

 

Z posledního

 Starej Peschke, kterýmu v Kristdorfu nikdo neřek jinak než Weisse Franci, seděl večer na lavici na zápraží, střídavě se díval do dopisu, kterej držel v ruce a hned zase na kopce, co se začínaly zrovna zelenat, pokuřoval viržinko a sem tam usrknul z obrovskýho hrnku černý kafe, co stálo před ním na stole, přes kterej byl položenej gumovej ubrus s  květinovým vzorkem.

Peschke ten vzorek vždycky nesnášel. Stejně jako nesnášel celej ten ubrus z umělý hmoty. Měl rád, když byla vidět deska stolu. Stará jako on. To znamená hodně stará. Hodně popraskaná a otlučená životem. 

Peschke ten vzorek a ubrus opravdu neměl rád.  Ale měl rád svojí ženu. A jeho žena měla ráda gumový ubrusy se vzorky květin. Tak mlčel a nesundával ho.

Jeho žena za války umřela, takže ho klidně mohl dát pryč, a pohřbít ho do nějaký almary, jako pohřbil jí na krchově u kostela vedle v Kristdorfu. Ale nechal ho tam kde je.

Aspoň mu to připomínalo starý časy, kdy takhle sedávala s ním a nadávala mu, když mu z viržínka odpadl žhavej kousek popela a nedopadl do popelníku, ale právě na ten ubrus a vypálil v něm dírku. 

To bylo ještě před válkou. To ještě žil i jejich syn, kterýmu pak za války nějakej jinej syn vypálil dírku do čela, a Inge se pak z toho roznemohla a Peschke pak měl na nočním stolku u budíku dvě fotky s černým proužkem. Ubrus tenkrát ani nikdy potom nesundal, ale zato ze zdi sundal ty obrázky svatejch, co tam věšela Inge.

On sám do války nemusel. Měl z tý první války šmatlavou nohu, tak ho Adolf nechal doma.

No a pak když po válce museli skoro všichni Němci pryč a z Kristdorfu se stal Kristinin Dvůr tak Peschke taky nemusel pryč, protože ten chlápek se zkrvavenou hubou, co u něj tenkrát v čtyřiačtyřicátým v noci za deště zaklepal a poprosil o hrnek vody, to bylo tenkrát v noci, jak sestřelili kousek odtamtud ten bombarďák, a Peschke toho nočního návštěvníka pak u sebe nechal až do konce války, tak ten chlápek se pak za něj u úřadů zaručil, že je jako ólrajt Germany man.

No, a poněvadž ostatní Němci z Kristdorfu podle úřadů vůbec nebyli v ólrajtu, tak tu Peschke nakonec zůstal v tom roce čtyřicet osm jako jedinej Němec z těch všech co tu před tím žili. Akorát mu už ti, co se sem přistěhovali, neříkali Wessie Franci, ale Bílej Franta. Holt když už si přejmenovali i ten Kristdorf, tak to vzali zkrátka jedním vrzem načisto.

To je tak zhruba a v kostce to, co předcházelo tomu, když se to starej Peschke rozhodl zabalit. Přemejšlel o tom už dlouho, že tady ten prašivej život skončí.

Překousnul, že nemá syna. Překousnul, že nemá ženu. Překousnul, že lidi, co s nima vyrůstal, odešli tam za ty kopce. Překousnul, že Kristdorf už není Kristdorf.

Tak žít se tady nějak dalo. Ostatně žít se dá vždycky. Třebas všelijak. Lidi si na něj zvykli, a ten mladej, Lojza Hanzlík, co si vzal pekárnu po Helmutovi, tak ten ho má vyloženě rád. Ale co Peschke nepřekousnul a překousnout ani nechtěl, to byli komunisti. Dokonce na zeď ve stavení pověsil zpátky na svoje místa ty obrázky svatejch, ale to na únorový události evidentně nemělo nějakej valnej vliv. No a od února čtyřicet osm se mu tady už prostě nechtělo bejt. A tenhle večer se rozhodnul. Prostě to skončí.

Dobře si spočítal, že když to neskončí sám, skončej to s ním oni. Němec se živností, za kterýho se zaručil chlápek z nebe, co říkal slova jako ólrajt a okchéj, nebude pro ty se srpem a kladivem gůdmen, ale sakra velkej bédmen.

Zrovna se mu to honilo hlavou, když se v zatáčce u lesa objevilo kolo Lojzy Hanzlíka. Hanzlík supěl s batohem na zádech do mírného kopečka podél potoka směrem Peschkemu. Když zahlídl, Peschkeho na zápraží, zamával a trochu přidal. Za chvilku už brzdil u vrátek. Otřel si pot a pozdravil: „Dobrej den, Franto, máme krásnej večer, že jo?! Jak se vede?“

„Dobrej, dobrej,“ odpověděl Peschke a nenápadně zastrčil rozečtený dopis do kapsy. „Odkud jedeš?! Lojzi?“

Lojza sesedl z kola a opřel ho o plot. Sundal batoh a pověsil ho na plaňku. Protáhl se.

„Konzum ve vsi zase nic nemá. Tak jsem musel do města, nějaký droždí, koření a tak. Však to znáte. To zatracený zásobování mi jezdí do firmy, jak se mu zachce. Tak holt musím občas do krámu.“

Peschke se ušklíbnul. „Na ja, Lojzi. Neboj. Až tě znárodněj, tak ti tam budou jezdit podle fahrplánu.“

„Ale jděte,“ zasmál se Lojza. „Mám to malý. Vždyť tam dělám sám se ženou. Jó, bejt to fabrika, to bych se bál.“

„Hm,“ houkl Peschke a mávl rukou za sebe. „Podívej se na mě. Dřu se tady sám, protože nechci nikoho druhýho dostat do neštěstí. A stejně to bude houby platný. Dostanou nás všechny. Nezbude tu nicht. Komplet nicht.“

Lojza se podrbal na hlavě. „Nechme toho. Nějak bylo, nějak bude, pane Peschke.“

Peschke pokrčil rameny. „Já jsem už hodně starej, Lojzi, prostě je toho na mě moc. Už melu z posledního. A bude tady se mnou konec. Ende. Źádnej Weisse Franci ani Bílej Franta. Šlus.“

„Ale jděte, co to povídáte!“ zamračil se Lojza a otevřel vrátka. Vešel dovnitř, přisedl si k Peschkemu na lavici a vzal ho kolem ramen. „Co já bych tu bez vás dělal?! A co ti sedláci tady kolem?! Nemalujte čerty na zeď.“

„Kdepak, Lojzi, jak jsem řekl. Melu z posledního a pak šlus. A sedláci. Vždyť se už i ti sedláci sem skoro všichni bojej jezdit. Prostě to tak dneska cejtím. Zejtra tady už nebudu.“

Lojza zatřásl Peschkem a dobrácky se usmál. „Vy toho namluvíte. Ale já vím, že máte ten život rád. Tak to nevzdáte. A jestli je vám špatně, tak já klidně ještě sjedu do města pro doktora. Má auto, tak tu bude hned.“

„Ne, ne, milej zlatej,“ vzdychl Peschke. „Opravdu melu z posledního! Žádnej doktor. Končím.“

Lojza se zvedl a podal Peschkemu ruku. „Hlavu vzhůru a nebojte se. Všechno dobře dopadne. Uvidíte.“ Pak odešel k bicyklu, nasadil batoh na záda a vyrazil ke Kristininu Dvoru.

Jen co odejel, Peschke položil viržinko do popelníku a vstal. Vytáhl z kapsy pomačkaný dopis a podíval se na něj. Pak si zamumlal pod vousy: „Ja. Melu z posledního, hochu! Končím tady! Už nemám ani z čeho brát.“

 

---

 

Druhý den, kolem desáté ráno, zaskřípaly před Peschkeho stavením brzdy Lojzova bicyklu.  Lojza seskočil a rychlým krokem došel ke dveřím stavení. Zabouchal a přitom si mumlal: „Dědek zatracenej. Jak mám klidně spát, když mě tak rozhodil. Ten teda vedl řeči.“

Znovu zabouchal a zavolal: „Pane Peschke. Franto. Bílej Franto! Kde jste?!“

Když nikdo neodpovídal, podíval se okny. Přes záclonky skoro nic neviděl. No a pak si prostě řekl, že tohle je výjimečná situace, takže vyražení dveří je prostě odpustitelný. Rozeběhl se a ramenem vrazil do modře natřených dveří. Dveře okamžitě povolily a Lojza vletěl do předsíně. Zavrávoral. A začal se rozhlížet. Běhal po stavení.

Hluk nebylo slyšet, takže Peschke nepracoval. Kdyby pracoval, taky by ho určitě neslyšel. Ostatně, kdyby Peschke pracoval, tak by Lojza slyšel ten hluk už zvenčí. Ale je ticho. Zvláštní ticho. Takový ticho tady bylo jen k večeru, když měl Peschke hotovo.

„Jestli to fakt udělal, tak ho zabiju ještě jednou já!“ zavrčel Lojza, když vyběhl na dvorek. Tam se zastavil a zůstal stát s otevřenou pusou. Na dvoře stály v řadách vyrovnané pytle s moukou a na nich připíchnutá cedule. Lojza popošel blíž a četl: „Včera jsem mlel mouku z posledního, co tu bylo! Končím. Ende. Weisse Franci! Strčte si ten mlejn za klobouk, soudruzi! Všechna mouka je tvoje, Lojzi.“

A zatímco Lojza stál na dvoře jak solnej sloup, Weisse Franci už na druhý straně kopců pajdal dolů tou starou stezkou, kterou znalo jen pár těch, co tam žili před válkou, a na kterou vyrazil hned se setměním.

Pajdal s báglem na zádech a holí v ruce k Himlsdorfu, kde na něj v hostinci čekal podle domluvy v dopise ten chlápek,  kterýho tenkrát nechal bydlet u sebe v mlejně, a kterej furt říkal ólrajt a okchéj a co mu po těch letech napsal, že když teda tenkrát on, tak teď může teda na oplátku zase ubytovat on jeho.

Peschke se zastavil, otočil se, zapálil si viržínko a podíval se na kopce. „Na ja. Můj mlejn tam už nemele a mlejt nebude.“

Natáhl kouř, zaklonil hlavu a vyfoukl ho k nebi. „Ale ty, ty tam koukej mlít pořádně!“

 

KONEC