Malý velký muž

 

Malý velký muž!

 

 Byla neděle dopoledne a pětice trampů v maskáčích, džínách a kanadách, někteří v tom ranním chladu v ovčích vestách, na hlavách klobouky nebo konfederační kšiltovky, na zádech usárny a telata, zvolna sestupovala ze svahu obklopeným ze dvou stran vysokými pískovcovými skalami.

Šli pomalu a zachytávali se rukama mladých smrčků, kterými se museli prodírat. Nikdo nemluvil. Jen občas se ozvalo tlumené zaklení. To když byla některá větev porostlá mimořádně pichlavým jehličím.

K lesní cestě, ke které směřovali od jejich tábořiště, tam nahoře ve skalách, co byl převis, který je podle map znám jako Vaňkova stáj, to už nebylo moc daleko.  

Ovšem převis pod tímhle názvem znali jen turisté. Trampové mu odjakživa říkali Kidova střecha. Ale je vlastně jedno jak mu říkali turisté. Turista do těch míst, kam nevedla žádná značená cesta, zabloudil asi stejně často, jako si trampové dělávají na čundru dýňové latté. Tedy vůbec.

První šel Kaďous. Většinou to tak bývávalo. Chlap s plnovousem. Skoro dva metry a ruce jako lopaty. Byl hrdý, že může ostatním razit cestu. Teď zvedl ruku a houkl přes rameno: „Stát!“

„Co je?!“ ozval se za ním jdoucí Prófa. „K cestě už je to jenom kousek, ne?! Pak už v pohodě povalíme na nádraží.“

„No právě,“ řekl Kaďous. „Sem není vidět. A já potřebuju, aby na mě nebylo vidět.“

„Panenko skákavá!“ zalomil rukama Kláda. „Von zase musí na velkou. To snad nejni ani možný.“

„No co. Hodně cháluje, tak hodně musí, co je na tom k divení?!“ utrousila Stopa, sedla si na pařez, odložila kytaru a začala si trávou svazovat vlasy do culíku. „Proč má asi tak tu přezdívku, ne?!“

„Tak běž aspoň pod skálu, Kaďousi,“ ušklíbl se Bimbo, jinak šerif jejich skupinky. Posunul si stetson do týla. „Nerad bych tady pak do něčeho šlápnul, až sem v pátek zase přijedeme.“

Kaďous kývl, shodil tele ze zad a začal se skrz stromky prodírat ke skalní stěně.

Šerif si mezitím začal nacpávat dýmku. Tvářil se zamyšleně. Dnešní ráno ho vůbec netěšilo. Stopa ho chvilku pozorovala a už se chtěla zeptat na to, co se vlastně asi tak v noci stalo s Prťousem, když se od skalní stěny ozval strašný řev. Všichni sebou trhli. Byl to Kaďousův řev.

Když dozněla ozvěna toho křiku, který zněl zhruba tak, jako kdyby se Tarzan udeřil kladivem do palce, zvalo se Kaďousovo volání.

„ Ježíšmarjá!!! Všichni sem pojďte. Rychle sem! Musíte to vidět!!!“

„No to si nejsem tak úplně jistej,“ odplivl si Kláda. „Já to už jednou viděl a není to nic hezkýho. Duha z něho fakt nejde!“

„Hele, je to nutný?!“ zavolal šerif Bimbo. „Stalo se ti něco, nebo co?!“

Chvilku bylo ticho a pak se Kaďousův hlas znovu rozezněl soutěskou. „Mně nic. Ale je tady Prťous! A ten už nikam nepůjde, protože je na sračky!“

První vyrazil Prófa. V civilu profesor medicíny. „Ty vole, jdeme! Třeba se dá ještě něco dělat!“

A ostatní se s vytřeštěnýma očima hnali za ním, smrky nesmrky!

 

***

 

Do svítání zbývalo ještě pár hodin. Prťous, ten nejmenší z party trampů seděl u vyhaslého ohniště. Díval se na šedý popel a očouzené kameny, jasně osvětlené úplňkem. Zvedl hlavu a pohlédl na totem stojící kousek od ohniště. Přejel si rukama po tváři. Sundal si z hlavy kožešinovou čapku s liščím ocasem a žmoulal jí v rukách. Přitom tiše šeptal: „Co jsem to jenom udělal?! Co jsem to jenom udělal?! Jak mě to mohlo napadnout?!“

Podíval se znovu na totem. A pak na kamarády, spokojeně spící ve spacácích opodál pod převisem. Kláda se ve spaní zavrtěl a Stopa zamumlala: „Ještě, ještě!“

Prťous se znovu podíval na totem. Připadalo mu, že vyřezávaná sova rozpínající křídla na jeho vrcholu ho přímo propaluje očima. A ten démon, na jehož hlavě seděla, se mu chystá rozervat duši těmi děsnými tesáky. Aspoň, že ty pruhy pod démonem mu nic nechtěly udělat.

„Stalo se, tak se stalo,“ řekl potichu Prťous. „Jsem chlap. Přiznám se. Kamarádům se nemá lhát.“

Zvedl se a šel co nejtišeji k místu, kde spal na chvojí šerif Bimbo. Bimbo byl vždycky tvrďák. Nikdy neměl spacák ani pod maskáči podvlíkačky. Vždycky spal jen na chvojí a pod hrubou vojenskou dekou.

Prťous si vedle něj dřepl na bobek a lehce mu poklepal na rameno. Bimbo zachrčel a otočil se na druhý bok. Prťous mu nyní ramenem zatřásl.

Bimbo pootevřel oči a zamžoural. Zívl. „Co je, kámo?! Už je ráno?!“

Prťous zavrtěl hlavou a dal si prst před ústa. „Pšššt. Ať nás nikdo neslyší. Já to chci říct tobě, jako šerifovi, prvnímu.“

Bimbo se lehce nadzvedl na loktech. „To je nějak tajný. Tak to ze sebe sypej. Večer jsme toho měli docela dost. Tak ať se prospíme.“

„No, a o to vlastně taky tak nějak jde,“ zašeptal Prťous. „Já toho piva vypil fakt hodně. A taky nějakej ten rum.“

„No a co má bejt?!“ zeptal se Bimbo. „Tak je to vždycky, když máme výročí založení tohohle tábořiště. Přitáhneme sem pití, jídlo, dáme to na jednu hromadu, zahraju na banjo, Stopa na kytaru, zapálíme slavnostně oheň… O co ti jde?!“

„No a ten oheň pak jeden z nás hlídá, než uhasne a je to velká čest,“ potichu řekl Prťous. „A já si toho strašně moc vážím, protože to je po celý ty roky naše trampská tradice.“

„Já věděl, že po tom toužíš. Ale jestli mi chceš děkovat, nebo co to teď děláš, tak to snad můžeš nechat až na ráno, ne?!“ zavrčel Bimbo a chystal se zase zavrtat do deky. „Hele, kamaráde, jestli už nic nehoří, tak taky zalehni.“

Prťous vyhrkl: „No právě, že…“

Bimbo se rychle posadil, začal se rozhlížet kolem sebe a nasávat vzduch nosem. „Ty vole! Doufám, že nehoří! Že ne?! Jako tenkrát u Hřenska, když nám to rozfoukal vítr!“

„Ale nééé!“ uklidňoval ho Prťous. „Nic nehoří. Já prostě něco provedl. A chci to ze sebe dostat.“

Bimbo vzdychl. „Že já vůl vám vůbec říkal, že jsem psycholog.“ Zalovil v usárně položené u hlavy a vytáhl kukuřičnou dýmku. Nacpal jí, zapálil si a vybídl kamaráda. „No tak mluv. Když je to tak nutný.“

Prťous si sedl se zkříženýma nohama jako indián a zhluboka se nadechl. „Prostě, když jste mě pověřili, abych střežil oheň uhasínat a šli jste spát, tak jsem asi za hodinu dostal hlad. No tak jsem si vzal ten lančmít, co ho Kláda nechal na kameni a sežral jsem ho.“

„Proč to řešíš?!“ řekl šerif, zvedl obočí, zabafal a vyfoukl modrý kouř. „Tady je všechno všech. Měl jsi hlad, no.“

„Ale já po tý konzervě dostal žízeň. A tak jsem si vzal k ohništi tři piva.“

Bimbo přimhouřil oči a zadíval se na Prťouse. „Pořád nechápu, o co tady jde. Vypil jsi tři piva. Furt jich tady zbylo dost. Jestli tě žere svědomí, že by nebylo k snídani, tak buď v klidu. Kaďous sem pod převis v tejdnu odvlekl čtyři basy a schoval je za tím balvanem vzadu.“

„Ale já vím,“ šeptl Prťous. „Víš, když jsem ty tři lahváče pak vypil, tak mi začala bejt zima a chtělo se mi po tom pivu spát. Jenže strážce ohně nesmí jít spát, dokud táborák nevyhasne úplně. A taky se mi po tom pivu chtělo strašně čůrat a ten oheň furt doutnal a já už potřeboval opravdu hodně čůrat a oči se mi klížily, a když jsem viděl, že je v popelu furt rudo, tak jsem se prostě postavil a uhasil to…“ Prťous vyskočil a zoufale, skrz slzy ze sebe vyrážel: „Já to uhasil! Já to uhasil! Zklamal jsem vás všechny!“

Bimbo zvedl ruku, odložil dýmku a také se postavil. Prťous by v tu chvíli mohl přísahat, že se šerif nepostavil jako normální člověk, ale tak nějak se vztyčil jako Nosferatu vstávající z rakve.

„Chceš mi říct,“ pomalu a zlověstně syčel Bimbo a nakláněl se stále blíž k obličeji na smrt bledého kamaráda, „chceš mi opravdu říct, že jsi nám pochcal výroční táborák?!“

Prťous chtěl něco odpovědět, ale Bimbo ho chytil za šátek pod krkem, takže jen zalapal po dechu.

„Ty jsi mi teď fakt sdělil, že mi ti dali důvěru a tys nám před totemem zechcal uhlíky našeho bratrství a sesterství?! Oheň, kde si každej rok přísaháme věrnost a to, že naše tradice v tomhle posraným světě nikdy neopustíme?! Na tohle všechno ty ses vychcal?!“

„Vidíš,“ špitl Prťous, „když to podáš takhle, tak je to ještě horší, než jsem si myslel.“

A potom ještě tišeji dodal: „Asi mi to neodpustíš, viď?!“

Šerif pustil Prťousův šátek. „Já?! Nikdy. Ale protože by to byla hrozná ostuda, Karle, tak to ostatním neřeknu!“

Prťous se zarazil a vzlykl. „Proč jsi mi řekl Karle?! To ne?! To nejde!“

Šerif zavrtěl hlavou a s kamennou tváří odvětil: „A pro tebe jsem Ruda, ty paďoure. Už nejsi tramp! Už jsi jen výletník!“

Prťous stál se sklopenou hlavou a po tvářích se mu koulely slzy razící si cestu lesní špínou.

„Doufám, že víš, co máš teď udělat,“ zavrčel šerif. „Když tu ráno nebudeš, ostatním nic neřeknu! Běž! Víš kam! Cestu znáš!“

Otočil se, odplivl si a lehl si na chvojí, a zavřel oči, takže už neviděl Prťouse s usárnou na zádech, jak pomalu odchází v měsíčním svitu mezi stromy.

 

 

***

 

Kaďous stál ještě s kalhotami u kolen vedle těla Prťouse a celý se klepal. Pořád dokola opakoval: „Jsem si dřepnul a on na mě koukal, koukal na mě zpod toho stromku, koukal, sakra, koukal, kamarádi!“

Udýchaný Prófa si klekl vedle těla, ale ani ne za půl minuty zatlačil ležícímu tělu oči.  Postavil se a smekl. „Zlomenej vaz. Musel spadnout z tý skály. Má úplně otočenou hlavu.“

Kláda si zdrceně sedl na jehličí. „To mi ho vyndej. To byl tak ožralej, že se v noci motal někde vpravo od převisu. Jenom tak se tam moh sakra dostat. Asi uklouznul a sletěl sem dolů.“

Stopa klečela, kývala se a držela si hlavu a vzlykala. „Mně bylo divný, že by jen tak odešel dřív na vlak, jak jsme si mysleli. Já tomu nevěřila, že šel na vlak, když jsme ještě spali! Že by odešel bez rozloučení!“

Šerif Bimbo jen tiše stál a pak sám pro sebe zašeptal: „To je vůl. Já si fakt myslel, že půjde na vlak.“

Potom vzal do ruky banjo a řekl: „Prťous měřil asi jen metr šedesát, ale byl to ten největší tramp ze všech trampů na světě! Tradice pro něj byla vždycky svatá!“

A roklí se rozezněly tóny banja, kytary a pěti hlasů zpívajích Vlajku!

 

KONEC

Duet

 

DUET

 

Vojta Králík, jinak ovšem v metalovým světě známej jako frontmen kapely Rachot lebek pod přezdívkou Démon, seděl v obejváku na gauči, na kolenou měl položenou kytaru a tvářil se, jako by si omylem pustil v rádiu nějakou country.

To teda jako znamená, vážení a drazí, že koukal chvílemi jako vrah a hned zase jako sebevrah před skokem z okna. Vojta měl totiž problém. A ten problém ho vyloženě sejřil. Sejřil ho tak, že kvůli tomu už dvě noci nespal. A to uznejte, u padesátiletýho chlapa není nic dobrýho.

Ono u padesátiletýho chlapa, co vede metalovou kapelu, není dobrejch víc věcí. Třeba to, že začíná plešatět, ale to Vojtu tak neštvalo. To se zamaskovalo vystupováním v ďábelskejch maskách, co maj pořádný háro, rohy a tak. Prostě metal vole! Show, ne?! Lidi to milujou.

Sice je v tý masce vedro jako prase a minulej tejden se basákovi zvednul kufr a poblil pár hrozičů pod stejdží, ale nakonec to bylo boží. Nebo teda satanský. Všichni mysleli, že to k tomu patří. Kissáci hadr, vole. Staň se rebelem.

No, ale tohle teď Vojta neřešil. Teď řešil něco úplně jinýho. A co?! No byl to duet. Prostě duety byly v módě a Rachot lebek nemohl zůstat pozadu. Jo. Takovej ten správnej metalovej duet. Znáte to ne?! On je drsnej a ona taky. Ale ona je drsná tak nějak sexy. Tím myslím jako, že vzhledově. Potrhaný síťovky a korzet a na krku tunu řetězů. Teda pochopitelně ty síťovky jsou punčochy. Né, že je drží v rukách.

No jo, jenže ono nejde jen o vzhled. I když to hrozičům kolikrát stačí, ale v tomhle případě chtěl bejt Vojta pořádně umělecky na výši. Chtěl napsat takovej duet, že si z něj všichni sednou na prdel.

No jo. Jenže Vojta vždycky psal jenom skladby pro jednoho. Ať brnkal na kytaru, jak brnkal, nic ho nenapadalo. Věděl, že chce napsat silnej milostnej dialog. Takovou jako výpověď o silným mileneckým vztahu. Ve kterým by bylo všechno. Láska. Nenávist. Vášně. Odpuštění i zrada. No prostě to mělo bejt velkolepý. Něco úplně jinýho, než Rachot lebek dělal doteď.

Text ho netrápil. Nějaký ty cinty se na hudbu už vždycky vymyslej. Jako, že život a láska jsou jako silný víno a že každej má bejt svůj a pochopitelně rebel. Ale zamilovanej rebel. Protože život je takovej a tohle publikum vždycky pochopí.

Vojtu trápila hudba. Mělo to bejt fakticky velkolepý. Chorál lásky a vášně. U zpěváka Jirky si byl jistej. Má super hlas. Ty vejšky! Jó, ty jeho vejšky! Bezchybný! A Dana, co dřív zpívala s legendárním Ibalginem a jednou si střihla duet s Luckou Bílou, no je fakt, že jenom po koncertě ve vinárně, ale kdo by to nad tím bádal, tak ta je taky dobrá. Pětapadesát a hlas jako siréna! Není co řešit!

Vlastně je co řešit. Muziku je třeba řešit! Kurnik ta muzika. Ta Vojtu tak trápila. Věděl přesně, jak by to mělo bejt, jen nevěděl jak to napsat. Takovejch hodin na tom strávil. Skoro nejedl. Pil jenom kafe a nějakej ten lahváč a vykouřil snad už milión cigaret a furt nic. Všechno, co napsal, mu přišlo plytký. Málo vášně. Málo lásky. Málo oblouků a vejšek a vůbec všeho, co k tomu patří. A když už myslel, že to má, uvědomil si, že jenom doprovází na kytaru ten duet z rádia. Prostě všechno na nic.

Podíval se na hodiny. Bylo skoro deset večer. Napadlo ho, že je před ním další probdělá noc. Když najednou uslyšel z chodby bouchnout dveře výtahu a dva hlasy. Mužskej a ženskej. Ušklíbnul se, protože si uvědomil, že jeho sousedi Dvořáčkovi se zase ožrali jako dogy a budou si pouštět na plný pecky Michala Davida.

Znechuceně zakroutil hlavou, vstal a odložil kytaru do stojanu s pomyšlením, že dneska už rozhodně nic nenapíše. Protáhnul si ztuhlý záda, vzal mobil a šel si sednout na hajzlík.

Chvilku projížděl fejs a kontroloval lajky od fanoušků a pak to přišlo! A bylo to velký!

Ježiš neé. Né to co si myslíte! Prostě se ozval řev jako kráva. Dvořáčková řvala na starýho, až to bylo slyšet k Vojtovi na hajzlík.

Hulákala, že je starej kurevník a že na tu cuchtu v hospodě furt pokukoval a Dvořáček jí ovšem nezůstal nic dlužnej a ječel, že ona zase moc často chodila na hajzl, když tam šel i Lojza. Zkrátka to jelo ve velkým stylu.

A Vojta chvíli poslouchal a pak mu to došlo! Kurva to je ono! Ty vejšky. Ta vášeň. Ten rytmus. Teď ona. Hned zas on na ní. A pak oba najednou. Ty oblouky. Přímo barokní! Bylo v tom všechno!

Vojta rychle zapnul na mobilu záznam zvuku a nevěřil vlastním uším! Bylo to bezchybný! Pět minut absolutního metalu!

Je teda pravda, že když po těch pěti minutách najednou Dvořáček zmlknul, jako když utne, bylo to trochu divný, ale Vojta nad tím mávnul rukou. Nebylo by to prvně, co by ho přetáhla pánvičkou. A Vojta měl, co chtěl! Tohle bude prostě pecka!

Spokojeně odmotal toaleťák, utřel se, vstal a spláchnul. Pak se ještě na chvilku zamyslel a poslouchal vodu protékající mísou. Jo. A už věděl i jak celou skladbu zakončí! Šumění vodopádu! Teď už si byl Vojta jistej. Napsal nejlepší skladbu svýho života. A z toho se všichni poserou!

 

KONEC

 

Jak měl pan Kolejsko rád děti

 

Kolejsko a ti druzí

Jak měl pan Kolejsko rád děti

 Pan Kolejsko měl rád děti. Svoje děti jako starej mládenec neměl, ale snad o to víc rád poslouchal smích cizích capartů a jejich vejskání. Rád sedával u dětských hřišť a koukal se na ten mumraj na pískovišti a prolejzačkách. 

Kolejsko měl těžký dětství. Za každou hloupost dostával od vlastních rodičů hned výprask a proplakal mnoho nocí, schovaný pod peřinou. A na tohle nikdy nezapomněl. Šlo to s ním celej život. 

Pan Kolejsko nosil v kapse vždycky pytlík gumovejch medvídků. Jednak je měl sám rád a také je rád rozdával dětem.

Bylo už řečeno, že Kolejsko v dětství často plakal. Neviděl proto rád, když nějaké dítě plakalo. Jak viděl na hřišti holčičku natahující moldánky, nebo vřískajícího chlapečka, neváhal, vytáhl medvídky a chlácholil holčičku nebo chlapečka, nabídl mlsotu a pohladil po hlavě.

A tak měl pan Kolejsko nejen těžké dětství, ale i těžkej zralej věk, jelikož tak, jako ho v dětství často bili vlastní rodiče, v dospělosti ho stejně často bili cizí rodiče a pan Kolejsko proplakal mnoho nocí schovaný pod peřinou.

 

Konec

Sběratel

 

Sběratel

 

René opatrně přejel hadříkem po naleštěné střeše, dýchl na ní a opět jí lehce přetřel jelenicí.

Podíval se na Lenku a řekl svým okouzlujícím barytonem: "Mustang vé osm. Rok výroby šedesát pět. Automatická převodovka. Někteří tvrdí, že je to nuda, ale já tvrdím, že automat má své kouzlo. Dvěstě dvacet čtyři koní pod tou rudou kapotou. Nádhera, že?!"

Lenka stála s pusou dokořán a s vykulenýma očima. René se spokojeně pousmál a nedbale elegantním pohybem si na krku upravil neméně elegantní hedvábný šátek.

"No a tohle je má chlouba. Mercedes cé sto jedenáct. Šedesátý devátý rok. Absolutní supersport. Nechci se příliš chlubit, ale v aukci jsem přeplatil i Horáčka a to je nějaká persóna!"

René se pokochal Lenčiným pohledem, láskyplně dlaní pohladil kapotu a pak na Lenku mrkl. "A teď pozor. Ty dveře se otevírají nahoru! Tááááákhle! A je to. Podívej se dovnitř! Všechno v kůži."

Lenka zavrtěla hlavou a tiše řekla: "Děláš si ze mě prdel?! To myslíš vážně?!"

René pohoršeně zvedl levé obočí. "No dovol. Skutečně pravá kůže. Můžeš si sáhnout."

Lenka zalapala po dechu a pak tiše, ale důrazně začala cedit mezi zuby: "Heleď, já nejsem žádná zlatokopka. Po tom, co děláš a kolik bereš, jsem se nepídila. V tom baru jsi mě prostě zaujal. To je fakt. Ale když jsi mi řekl, že máš osm hodnotnejch veteránů, řekla jsem si, že jako proč to nezkusit s úspěšným chlápkem. Jako proč nééé. Ale, ty vole... "

"No a nemám je snad nebo co?!" pohoršeně řekl René. "Co máš za problém?!"

"Já nemám problém," ušklíbla se Lenka. "Problém máš spíš ty! Měj se fajn. Já odcházím," řekla a zavřela dveře Mercedesu. Pak vzala auto z Reného rukou a vrátila ho zpátky na poličku k ostatním.

 

KONEC