Jak měl pan Kolejsko rád děti

 

Kolejsko a ti druzí

Jak měl pan Kolejsko rád děti

 Pan Kolejsko měl rád děti. Svoje děti jako starej mládenec neměl, ale snad o to víc rád poslouchal smích cizích capartů a jejich vejskání. Rád sedával u dětských hřišť a koukal se na ten mumraj na pískovišti a prolejzačkách. 

Kolejsko měl těžký dětství. Za každou hloupost dostával od vlastních rodičů hned výprask a proplakal mnoho nocí, schovaný pod peřinou. A na tohle nikdy nezapomněl. Šlo to s ním celej život. 

Pan Kolejsko nosil v kapse vždycky pytlík gumovejch medvídků. Jednak je měl sám rád a také je rád rozdával dětem.

Bylo už řečeno, že Kolejsko v dětství často plakal. Neviděl proto rád, když nějaké dítě plakalo. Jak viděl na hřišti holčičku natahující moldánky, nebo vřískajícího chlapečka, neváhal, vytáhl medvídky a chlácholil holčičku nebo chlapečka, nabídl mlsotu a pohladil po hlavě.

A tak měl pan Kolejsko nejen těžké dětství, ale i těžkej zralej věk, jelikož tak, jako ho v dětství často bili vlastní rodiče, v dospělosti ho stejně často bili cizí rodiče a pan Kolejsko proplakal mnoho nocí schovaný pod peřinou.

 

Konec

Sběratel

 

Sběratel

 

René opatrně přejel hadříkem po naleštěné střeše, dýchl na ní a opět jí lehce přetřel jelenicí.

Podíval se na Lenku a řekl svým okouzlujícím barytonem: "Mustang vé osm. Rok výroby šedesát pět. Automatická převodovka. Někteří tvrdí, že je to nuda, ale já tvrdím, že automat má své kouzlo. Dvěstě dvacet čtyři koní pod tou rudou kapotou. Nádhera, že?!"

Lenka stála s pusou dokořán a s vykulenýma očima. René se spokojeně pousmál a nedbale elegantním pohybem si na krku upravil neméně elegantní hedvábný šátek.

"No a tohle je má chlouba. Mercedes cé sto jedenáct. Šedesátý devátý rok. Absolutní supersport. Nechci se příliš chlubit, ale v aukci jsem přeplatil i Horáčka a to je nějaká persóna!"

René se pokochal Lenčiným pohledem, láskyplně dlaní pohladil kapotu a pak na Lenku mrkl. "A teď pozor. Ty dveře se otevírají nahoru! Tááááákhle! A je to. Podívej se dovnitř! Všechno v kůži."

Lenka zavrtěla hlavou a tiše řekla: "Děláš si ze mě prdel?! To myslíš vážně?!"

René pohoršeně zvedl levé obočí. "No dovol. Skutečně pravá kůže. Můžeš si sáhnout."

Lenka zalapala po dechu a pak tiše, ale důrazně začala cedit mezi zuby: "Heleď, já nejsem žádná zlatokopka. Po tom, co děláš a kolik bereš, jsem se nepídila. V tom baru jsi mě prostě zaujal. To je fakt. Ale když jsi mi řekl, že máš osm hodnotnejch veteránů, řekla jsem si, že jako proč to nezkusit s úspěšným chlápkem. Jako proč nééé. Ale, ty vole... "

"No a nemám je snad nebo co?!" pohoršeně řekl René. "Co máš za problém?!"

"Já nemám problém," ušklíbla se Lenka. "Problém máš spíš ty! Měj se fajn. Já odcházím," řekla a zavřela dveře Mercedesu. Pak vzala auto z Reného rukou a vrátila ho zpátky na poličku k ostatním.

 

KONEC

 

Nýmandi vítězí!

 

Nýmandi vítězí

 

Karel se pozdravil s Tondou a vyskočil na barovou stoličku. Pak mávl na barmana. „Tu mojí a dneska dvojitou!“

„Ale, copak?!“ řekl Tonda a plácnul Karla po zádech. „Blbej den?!“

„Si piš, že jo!“ zasyčel Karel a chytil sklenici, kterou mu barman poslal po pultu. „Díkes, Jardo! A hned připrav další. Nehodlám se s tím mazat!“

Barman přikývnul, sundal z ramena utěrku a začal pomalu plnit sklenici ledem.

„No tak ven s tím,“ řekl Tonda a usrknul gin s tonicem. „Nepříjemnosti ve firmě?!“

„Ale hovno,“ mávnul rukou Karel a povolil si kravatu. „Milena se se mnou rozešla.“

Tonda se ušklíbnul. „No teda. To byla ta nová? Ani nevím, že se jmenovala Milena. Ale neříkal jsem ti to tenkrát?! Měsíc a je po lásce.“

„Já vím, že říkal, ale připomínat mi to nemusíš. Ale vysvětli mi, jak ty to poznáš? A hlavně, co na mně těm ženskejm vadí?!“

Tonda se pousmál. „Hele, to není žádná věda. Ty jsi úspěšnej. Pohlednej a na naše poměry i relativně bohatej. A ještě ke všemu hodnej a poctivej. Ty si myslíš, že tohle je něco, co imponuje ženskejm, který si vybíráš?!“

„No jako promiň, ale co je špatnýho na tom, bejt úspěšnej?! Jsem nezávislej. Dluhy nemám. A jak říkáš. Jsem i hodnej až jsem blbej. A víš ty, co mi Milena řekla?!“

„Dovedu si to představit ,“ řekl Tonda. „Věř mi, že dovedu.“

Karel si poposedl a ukázal barmanovi prázdnou sklenici. Za chvilku přijela plná. Poslal na druhý konec pultu prázdnou a než se napil, řekl: „Tak když jsi takovej věštec, co to teda bylo?!“

Tonda se mírně naklonil ke Karlovi. „No co by?! Že jsi milej chlap, ale ona cítí, že se k tobě nehodí a že někoho potkala.“

Karel polkl hnědou whisky a kývnul. „Jo. Potkala. Takovýho nýmanda. Hele, já proti lidem, co nemaj na kontě cifry jako blázen, nic nemám, ale tohle?! Víš, co si našla?!“

Tonda se zasmál. „Ale jo. Klidně ti to řeknu. Rozvedenej nebo se nikdy neoženil. A to je mu kolem čtyřiceti. Dítě má bejvalka a on si ho poctivě bere každých čtrnáct dní na pár hodin k sobě. Víc by nedal. Jo a hlavně. Bydlí v lepším případě v jedna jedna nebo garsonce. V tom horším bydlí s maminkou nebo sourozencem v jednom bytě. Ten byt pochopitelně není psanej na něj. Vlastní auto. Na to je hrdej. Nejspíš má otlučenýho renaulta nebo vytuněnýho volkswagena. Je infantilní, miluje motivační citáty a je vůči ní strašně vstřícnej a ochotnej. Pokud teda tuší, že to nebude muset splnit. A nasliboval jí věčnou lásku, kterou on taky hledá. Jo a tamta bejvalka ho chtěla prej jen pro peníze. Těžko jí řekne, že bejvalce prostě nechtěl na nic přispívat a všechno rozfofroval za hračky pro čtyřicetiletý fakany. A to, že ho doteď každá ženská po pár měsících vykopla, jí taky neřekne. “

„Jak tohle můžeš vědět?!“ zavrtěl hlavou Karel. „Ale máš recht. Je to tak. Jako pochopíš to?! Vždyť já jí miloval. To je jako nějakej cejch, bejt dobrej a umět si tím vydělat peníze?!“

Tonda Karla zase plácnul a zašklebil se jako čert. „Tam kde hledáš, tam to je cejch. Hele, ty hromádko neštěstí. Já ti něco řeknu. Ty máš slabost pro ženský, kterejm já říkám samaritánky. Já ti to říkám furt. Taková osamocená samaritánka potřebuje o někoho pečovat. Dojímat se nad osudem toho nebohýho roběte, který má matku zmiji jedovatou, co opustila toho poctivýho chudáka, kterej jí miloval až za hrob. Chce mu dělat milující macechu a vůbec jí nezajímá, proč od něj tamta utekla. Ona to zná od něj. A věří mu každý slovo. A protože zoufalství je největší distributor růžovejch brejlí, vidí toho životního ztroskotance jako svojí nejlepší budoucnost. Ona mu poskytne něhu a lásku. A podle ní jí on dá to samý. Ona musí mít někoho, o koho se nebude bát, že o něj přijde.

A teď mi řekni. Jsi ty takovej člověk?! U tebe se ta ženská děsí každýho dne, že přijde nějaká jiná a odvede si tě na vařený nudli. Milej zlatej. Ty nejsi jistota. Ty nejezdíš ve dvacet let starý otlučený popelnici. Ty máš nový Porsche, vole. A tudíž jsi jenom strašná nejistota. A to můžeš bejt tisíckrát hodnej a svatej mílius. Jednou jsi úspěšnej, tak jsi pro ní předem podezřelej. Lidi jako my dva potřebujou do života ženský, co se těch našich prachů neštítěj a hlavně, chtěj o sebe nechat pečovat a né, že budou pečovat o nás. Od toho sakra můžeme mít paní v domácnosti, ne?!“

Karel se díval na Tondu s vyvalenýma očima. „To si děláš srandu?! To nemůžeš myslet vážně?!“

„Nedělám,“ řekl Tonda a dodal: „Já takhle balím tyhle ženský už pár let. Tuhle jsem od jedný v neděli večer jel domů a jen co jsem vylezl z baráku, už mi psala jiná. Kdyby věděly, že jsem milionář, tak mám smůlu.“

„Hm. To jsi mi nikdy neřekl,“ utrousil Karel a zase ukázal prázdnou sklenici. „Víš, co jsi?!“

„Vím. Hajzlík nechutnej. A to ty nejsi. Taky se ti nemusím se vším chlubit. Ale za tu Milenu, Karle, za tu se ti omlouvám, kámo. Já to fakt netušil, že s tebou něco mál! Měl jsi mi tenkrát říct, jak se jmenuje. Hned zejtra se s ní rozejdu!“

„Cože?!“ vykřikl Karel a marně chňapl po projíždějící sklenici. „To snad né?!“

„No to jó,“ řekl klidně Tonda a dodal: „Dneska je to na mě!“

 

KONEC

O statečném Petrovi

 

O statečném Petrovi

 

Olina loktem šťouchla do svého muže. „Ježiš nechlastej tolik. Víš, kolik nás ta dovolená stála?! A ty to pivo do sebe leješ jedno za druhým.“

Petr cosi zamumlal.

„Cos říkal?!“ řekla Olina. „Chlastáš a ještě huhňáš, co ty seš to za chlapa, sakra. Kalinovi si letěli k moři. A my?! My jsme jeli zase tady k tomu rybníku. Neklamov. Strašný. Vlhko je v tý chatě. Prší tady pořád. Nevěděj, co by za to chtěli…“

Petr si otřel knírek. „Já vím, kolik nás to stálo. Moje prémie. A pivo mám teprve třetí. To na večer není nic moc. Ty už piješ čtvrtou limonádu. A sem jsi chtěla, protože sem měli jet Kalinovi. Tak abys mohla kecat s Alicí.“

„A můžu já za to, že sem nejeli?! Taky jsi moh koupit něco v tom lástminůtu a mohli jsme letět s nima. Ale to ty nééé.“

Petr dopil a mávl na servírku.

„No jasně. Si dej ještě jedno a celou noc budeš běhat čůrat za chatu. Už to tam smrdí jako někde u bezdomovců. A vůbec. Tohle je hroznej podnik. Pajzl fujtajblovej. A támhleten chlap se na mě furt dívá. Fuj. Ten vypadá. Čumí na mě jako vrah. To je zase dovolená!“

„Kalinovi s námi nechtěli nikam letět, už to pochop!“ zavrčel Petr. „Nebo vlastně spíš s tebou. Ten zájezd museli mít koupenej už dlouho a tobě ta důra furt tvrdila, že jedou sem. Ostatně, já jí stejně nemusím, tak co.“

„Jsi hnusnej!“ zasyčela Olina. „Hnusnej hnusák, prolhanej. Alice mě má ráda! A ten mužskej tam v rohu sem pořád kouká. Ten má za sebou určitě kriminál. Tlustej. Pokérovanej. Plešatej. Co je tohle za putyku!“

„Mně se tady líbí a jiná tady ani není,“ pokrčil rameny Petr a napil se. „Není tady draho, lidi jsou tu fajn.“

Olina zrudla a začala drmolit. „Fajn lidi, jo?! Mě vůbec nevnímáš, když ti něco říkám. Ten chlap si nás vyhlídnul. Zase čumí! Něco nám určitě udělá!“

Petr se otočil a podíval se do rohu. „Chlap, no. Velkej, tlustej a asi nebude moc vonět podle tý olezlý džísky. Ale sedí, chlastá, kouká. A co jako?!“

„Ti říkám, že se ho bojím! Vůbec nevypadá normálně! Takhle nevypadaj normální lidi. Tady sedí, šmíruje a v noci vylomí dveře chaty a znásilní nás!“ vrčela Alice. „Ty s tím nic neuděláš?! Když ti říkám, že se ho bojím?!“

„To snad trochu přeháníš,“ řekl Petr. „Mě by snad neznásilnil.“

„Že já sem s tebou jezdila!“ sykla Olina a sekla očima po Petrovi. „Ty se mě nikdy nezastaneš! Vůbec mě nemiluješ. A nechlastej furt! Už je to pivo zase v tobě!“

„Ty se ho fakt bojíš?!“ zeptal se Petr. „Opravdu?!“

„Celou dobu ti to říkám. A ty se takhle blbě zeptáš. Jsi blbej nebo navedenej?! No, a zase. Zase se sem podíval! Strach z něj jde. Hrozná dovolená, tohleto!“ Olina už očima Petra přímo probodávala. „Tak snad s tím něco uděláš, ne?! Buď já, nebo on.“

Petr povytáhl obočí. „Co s tím mám jako podle tebe dělat?! Je tady host jako každej jinej.“

Olina se opřela a dala si ruce křížem. „Tak pořádnej chlap by třeba vstal a něco mu řekl! Tak co?! Jsi pořádnej chlap?!“ Pak mávla rukou. „Ale že se vůbec ptám. Ty snad ani nejsi chlap. Ty jsi prostě jenom osoba mužskýho pohlaví. Ty a jít mu něco říct?! Pche. Srabe!“

Petr se pomalu zvedl ze židle.

„Co je?! Kam jdeš?!“ zeptala se Olina a vyvalila oči.

„Zeptám se ještě jednou,“ řekl Petr. „Opravdu se ho tak strašně bojíš?!“

„Jo! Bojím, já nevím, kolikrát ti to mám ještě říct! Já tady prostě nebudu sedět, když tady bude on!“ zavrčela Olina. „A kam teda jdeš?!“

„No, kam? Jdu mu teda něco říct, když se ho bojíš!“ odpověděl Petr a pomalu se vydal k rohovému stolu. „Chtěla jsi to, tak mu jdu něco říct a udělat s tím něco!“

 Petr došel k chlápkovi, a opřel se dlaněmi o stůl.

Chlap se na něj udiveně podíval. „Přejete si něco?!“ zeptal se Petra.

Petr pozdravil. „Dobrý večer. Víte, jak bych vám to…“ Odříhl si a se širokým úsměvem dodal: „No prostě, přišel jsem vás pozvat k našemu stolu, dobrý muži!“

 

KONEC