Duet

 

DUET

 

Vojta Králík, jinak ovšem v metalovým světě známej jako frontmen kapely Rachot lebek pod přezdívkou Démon, seděl v obejváku na gauči, na kolenou měl položenou kytaru a tvářil se jako by si omylem pustil v rádiu nějakou country.

To teda jako znamená, vážení a drazí, že koukal chvílemi jako vrah a hned zase jako sebevrah před skokem z okna. Vojta měl totiž problém. A ten problém ho vyloženě sejřil. Sejřil ho tak, že kvůli tomu už dvě noci nespal. A to uznejte, u padesátiletýho chlapa není nic dobrýho.

Ono u padesátiletýho chlapa, co vede metalovou kapelu, není dobrejch víc věcí. Třeba to, že začíná plešatět, ale to Vojtu tak neštvalo. To se zamaskovalo vystupováním v ďábelskejch maskách, co maj pořádný háro, rohy a tak. Prostě metal vole! Show, ne?! Lidi to milujou.

Sice je v tý masce vedro jako prase a minulej tejden se basákovi zvednul kufr a poblil pár hrozičů pod stejdží, ale nakonec to bylo boží. Nebo teda satanský. Všichni mysleli, že to k tomu patří. Kissáci hadr, vole. Staň se rebelem.

No, ale tohle teď Vojta neřešil. Teď řešil něco úplně jinýho. A co?! No byl to duet. Prostě duety byly v módě a Rachot lebek nemohl zůstat pozadu. Jo. Takovej ten správnej metalovej duet. Znáte to ne?! On je drsnej a ona taky. Ale ona je drsná tak nějak sexy. Tím myslím jako, že vzhledově. Potrhaný síťovky a korzet a na krku tunu řetězů. Teda pochopitelně ty síťovky jsou punčochy. Né, že je drží v rukách.

No jo, jenže ono nejde jen o vzhled. I když to hrozičům kolikrát stačí, ale v tomhle případě chtěl bejt Vojta pořádně umělecky na výši. Chtěl napsat takovej duet, že si z něj všichni sednou na prdel.

No jo. Jenže Vojta vždycky psal jenom skladby pro jednoho. Ať brnkal na kytaru, jak brnkal, nic ho nenapadalo. Věděl, že chce napsat silnej milostnej dialog. Takovou jako výpověď o silným mileneckým vztahu. Ve kterým by bylo všechno. Láska. Nenávist. Vášně. Odpuštění i zrada. No prostě to mělo bejt velkolepý. Něco úplně jinýho, než Rachot lebek dělal doteď.

Text ho netrápil. Nějaký ty cinty se na hudbu už vždycky vymyslej. Jako, že život a láska jsou jako silný víno a že každej má bejt svůj a pochopitelně rebel. Ale zamilovanej rebel. Protože život je takovej a tohle publikum vždycky pochopí.

Vojtu trápila hudba. Mělo to bejt fakticky velkolepý. Chorál lásky a vášně. U zpěváka Jirky si byl jistej. Má super hlas. Ty vejšky! Jó, ty jeho vejšky! Bezchybný! A Dana, co dřív zpívala s legendárním Ibalginem a jednou si střihla duet s Luckou Bílou, no je fakt, že jenom po koncertě ve vinárně, ale kdo by to nad tím bádal, tak ta je taky dobrá. Pětapadesát a hlas jako siréna! Není co řešit!

Vlastně je co řešit. Muziku je třeba řešit! Kurnik ta muzika. Ta Vojtu tak trápila. Věděl přesně, jak by to mělo bejt, jen nevěděl jak to napsat. Takovejch hodin na tom strávil. Skoro nejedl. Pil jenom kafe a nějakej ten lahváč a vykouřil snad už milión cigaret a furt nic. Všechno co napsal, mu přišlo plytký. Málo vášně. Málo lásky. Málo oblouků a vejšek a vůbec všeho, co k tomu patří. A když už myslel, že to má, uvědomil si, že jenom doprovází na kytaru ten duet z rádia. Prostě všechno na nic.

Podíval se na hodiny. Bylo skoro deset večer. Napadlo ho, že je před ním další probdělá noc. Když najednou uslyšel z chodby bouchnout dveře výtahu a dva hlasy. Mužskej a ženskej. Ušklíbnul se, protože si uvědomil, že jeho sousedi Dvořáčkovi se zase ožrali jako dogy a budou si pouštět na plný pecky Michala Davida.

Znechuceně zakroutil hlavou, vstal a odložil kytaru do stojanu s pomyšlením, že dneska už rozhodně nic nenapíše. Protáhnul si ztuhlý záda, vzal mobil a šel si sednout na hajzlík.

Chvilku projížděl fejs a kontroloval lajky od fanoušků a pak to přišlo! A bylo to velký!

Ježiš neé. Né to co si myslíte! Prostě se ozval řev jako kráva. Dvořáčková řvala na starýho, až to bylo slyšet k Vojtovi na hajzlík.

Hulákala, že je starej kurevník a že na tu cuchtu v hospodě furt pokukoval a Dvořáček jí ovšem nezůstal nic dlužnej a ječel, že ona zase moc často chodila na hajzl, když tam šel i Lojza. Zkrátka to jelo ve velkým stylu.

A Vojta chvíli poslouchal a pak mu to došlo! Kurva to je ono! Ty vejšky. Ta vášeň. Ten rytmus. Teď ona. Hned zas on na ní. A pak oba najednou. Ty oblouky. Přímo barokní! Bylo v tom všechno!

Vojta rychle zapnul na mobilu záznam zvuku a nevěřil vlastním uším! Bylo to bezchybný! Pět minut absolutního metalu!

Je teda pravda, že když po těch pěti minutách najednou Dvořáček zmlknul, jako když utne, bylo to trochu divný, ale Vojta nad tím mávnul rukou. Nebylo by to prvně, co by ho přetáhla pánvičkou. A Vojta měl, co chtěl! Tohle bude prostě pecka!

Spokojeně odmotal toaleťák, utřel se, vstal a spláchnul. Pak se ještě na chvilku zamyslel a poslouchal vodu protékající mísou. Jo. A už věděl i jak celou skladbu zakončí! Šumění vodopádu! Teď už si byl Vojta jistej. Napsal nejlepší skladbu svýho života. A z toho se všichni poserou!

 

KONEC

 

Jak měl pan Kolejsko rád děti

 

Kolejsko a ti druzí

Jak měl pan Kolejsko rád děti

 Pan Kolejsko měl rád děti. Svoje děti jako starej mládenec neměl, ale snad o to víc rád poslouchal smích cizích capartů a jejich vejskání. Rád sedával u dětských hřišť a koukal se na ten mumraj na pískovišti a prolejzačkách. 

Kolejsko měl těžký dětství. Za každou hloupost dostával od vlastních rodičů hned výprask a proplakal mnoho nocí, schovaný pod peřinou. A na tohle nikdy nezapomněl. Šlo to s ním celej život. 

Pan Kolejsko nosil v kapse vždycky pytlík gumovejch medvídků. Jednak je měl sám rád a také je rád rozdával dětem.

Bylo už řečeno, že Kolejsko v dětství často plakal. Neviděl proto rád, když nějaké dítě plakalo. Jak viděl na hřišti holčičku natahující moldánky, nebo vřískajícího chlapečka, neváhal, vytáhl medvídky a chlácholil holčičku nebo chlapečka, nabídl mlsotu a pohladil po hlavě.

A tak měl pan Kolejsko nejen těžké dětství, ale i těžkej zralej věk, jelikož tak, jako ho v dětství často bili vlastní rodiče, v dospělosti ho stejně často bili cizí rodiče a pan Kolejsko proplakal mnoho nocí schovaný pod peřinou.

 

Konec

Sběratel

 

Sběratel

 

René opatrně přejel hadříkem po naleštěné střeše, dýchl na ní a opět jí lehce přetřel jelenicí.

Podíval se na Lenku a řekl svým okouzlujícím barytonem: "Mustang vé osm. Rok výroby šedesát pět. Automatická převodovka. Někteří tvrdí, že je to nuda, ale já tvrdím, že automat má své kouzlo. Dvěstě dvacet čtyři koní pod tou rudou kapotou. Nádhera, že?!"

Lenka stála s pusou dokořán a s vykulenýma očima. René se spokojeně pousmál a nedbale elegantním pohybem si na krku upravil neméně elegantní hedvábný šátek.

"No a tohle je má chlouba. Mercedes cé sto jedenáct. Šedesátý devátý rok. Absolutní supersport. Nechci se příliš chlubit, ale v aukci jsem přeplatil i Horáčka a to je nějaká persóna!"

René se pokochal Lenčiným pohledem, láskyplně dlaní pohladil kapotu a pak na Lenku mrkl. "A teď pozor. Ty dveře se otevírají nahoru! Tááááákhle! A je to. Podívej se dovnitř! Všechno v kůži."

Lenka zavrtěla hlavou a tiše řekla: "Děláš si ze mě prdel?! To myslíš vážně?!"

René pohoršeně zvedl levé obočí. "No dovol. Skutečně pravá kůže. Můžeš si sáhnout."

Lenka zalapala po dechu a pak tiše, ale důrazně začala cedit mezi zuby: "Heleď, já nejsem žádná zlatokopka. Po tom, co děláš a kolik bereš, jsem se nepídila. V tom baru jsi mě prostě zaujal. To je fakt. Ale když jsi mi řekl, že máš osm hodnotnejch veteránů, řekla jsem si, že jako proč to nezkusit s úspěšným chlápkem. Jako proč nééé. Ale, ty vole... "

"No a nemám je snad nebo co?!" pohoršeně řekl René. "Co máš za problém?!"

"Já nemám problém," ušklíbla se Lenka. "Problém máš spíš ty! Měj se fajn. Já odcházím," řekla a zavřela dveře Mercedesu. Pak vzala auto z Reného rukou a vrátila ho zpátky na poličku k ostatním.

 

KONEC

 

Nýmandi vítězí!

 

Nýmandi vítězí

 

Karel se pozdravil s Tondou a vyskočil na barovou stoličku. Pak mávl na barmana. „Tu mojí a dneska dvojitou!“

„Ale, copak?!“ řekl Tonda a plácnul Karla po zádech. „Blbej den?!“

„Si piš, že jo!“ zasyčel Karel a chytil sklenici, kterou mu barman poslal po pultu. „Díkes, Jardo! A hned připrav další. Nehodlám se s tím mazat!“

Barman přikývnul, sundal z ramena utěrku a začal pomalu plnit sklenici ledem.

„No tak ven s tím,“ řekl Tonda a usrknul gin s tonicem. „Nepříjemnosti ve firmě?!“

„Ale hovno,“ mávnul rukou Karel a povolil si kravatu. „Milena se se mnou rozešla.“

Tonda se ušklíbnul. „No teda. To byla ta nová? Ani nevím, že se jmenovala Milena. Ale neříkal jsem ti to tenkrát?! Měsíc a je po lásce.“

„Já vím, že říkal, ale připomínat mi to nemusíš. Ale vysvětli mi, jak ty to poznáš? A hlavně, co na mně těm ženskejm vadí?!“

Tonda se pousmál. „Hele, to není žádná věda. Ty jsi úspěšnej. Pohlednej a na naše poměry i relativně bohatej. A ještě ke všemu hodnej a poctivej. Ty si myslíš, že tohle je něco, co imponuje ženskejm, který si vybíráš?!“

„No jako promiň, ale co je špatnýho na tom, bejt úspěšnej?! Jsem nezávislej. Dluhy nemám. A jak říkáš. Jsem i hodnej až jsem blbej. A víš ty, co mi Milena řekla?!“

„Dovedu si to představit ,“ řekl Tonda. „Věř mi, že dovedu.“

Karel si poposedl a ukázal barmanovi prázdnou sklenici. Za chvilku přijela plná. Poslal na druhý konec pultu prázdnou a než se napil, řekl: „Tak když jsi takovej věštec, co to teda bylo?!“

Tonda se mírně naklonil ke Karlovi. „No co by?! Že jsi milej chlap, ale ona cítí, že se k tobě nehodí a že někoho potkala.“

Karel polkl hnědou whisky a kývnul. „Jo. Potkala. Takovýho nýmanda. Hele, já proti lidem, co nemaj na kontě cifry jako blázen, nic nemám, ale tohle?! Víš, co si našla?!“

Tonda se zasmál. „Ale jo. Klidně ti to řeknu. Rozvedenej nebo se nikdy neoženil. A to je mu kolem čtyřiceti. Dítě má bejvalka a on si ho poctivě bere každých čtrnáct dní na pár hodin k sobě. Víc by nedal. Jo a hlavně. Bydlí v lepším případě v jedna jedna nebo garsonce. V tom horším bydlí s maminkou nebo sourozencem v jednom bytě. Ten byt pochopitelně není psanej na něj. Vlastní auto. Na to je hrdej. Nejspíš má otlučenýho renaulta nebo vytuněnýho volkswagena. Je infantilní, miluje motivační citáty a je vůči ní strašně vstřícnej a ochotnej. Pokud teda tuší, že to nebude muset splnit. A nasliboval jí věčnou lásku, kterou on taky hledá. Jo a tamta bejvalka ho chtěla prej jen pro peníze. Těžko jí řekne, že bejvalce prostě nechtěl na nic přispívat a všechno rozfofroval za hračky pro čtyřicetiletý fakany. A to, že ho doteď každá ženská po pár měsících vykopla, jí taky neřekne. “

„Jak tohle můžeš vědět?!“ zavrtěl hlavou Karel. „Ale máš recht. Je to tak. Jako pochopíš to?! Vždyť já jí miloval. To je jako nějakej cejch, bejt dobrej a umět si tím vydělat peníze?!“

Tonda Karla zase plácnul a zašklebil se jako čert. „Tam kde hledáš, tam to je cejch. Hele, ty hromádko neštěstí. Já ti něco řeknu. Ty máš slabost pro ženský, kterejm já říkám samaritánky. Já ti to říkám furt. Taková osamocená samaritánka potřebuje o někoho pečovat. Dojímat se nad osudem toho nebohýho roběte, který má matku zmiji jedovatou, co opustila toho poctivýho chudáka, kterej jí miloval až za hrob. Chce mu dělat milující macechu a vůbec jí nezajímá, proč od něj tamta utekla. Ona to zná od něj. A věří mu každý slovo. A protože zoufalství je největší distributor růžovejch brejlí, vidí toho životního ztroskotance jako svojí nejlepší budoucnost. Ona mu poskytne něhu a lásku. A podle ní jí on dá to samý. Ona musí mít někoho, o koho se nebude bát, že o něj přijde.

A teď mi řekni. Jsi ty takovej člověk?! U tebe se ta ženská děsí každýho dne, že přijde nějaká jiná a odvede si tě na vařený nudli. Milej zlatej. Ty nejsi jistota. Ty nejezdíš ve dvacet let starý otlučený popelnici. Ty máš nový Porsche, vole. A tudíž jsi jenom strašná nejistota. A to můžeš bejt tisíckrát hodnej a svatej mílius. Jednou jsi úspěšnej, tak jsi pro ní předem podezřelej. Lidi jako my dva potřebujou do života ženský, co se těch našich prachů neštítěj a hlavně, chtěj o sebe nechat pečovat a né, že budou pečovat o nás. Od toho sakra můžeme mít paní v domácnosti, ne?!“

Karel se díval na Tondu s vyvalenýma očima. „To si děláš srandu?! To nemůžeš myslet vážně?!“

„Nedělám,“ řekl Tonda a dodal: „Já takhle balím tyhle ženský už pár let. Tuhle jsem od jedný v neděli večer jel domů a jen co jsem vylezl z baráku, už mi psala jiná. Kdyby věděly, že jsem milionář, tak mám smůlu.“

„Hm. To jsi mi nikdy neřekl,“ utrousil Karel a zase ukázal prázdnou sklenici. „Víš, co jsi?!“

„Vím. Hajzlík nechutnej. A to ty nejsi. Taky se ti nemusím se vším chlubit. Ale za tu Milenu, Karle, za tu se ti omlouvám, kámo. Já to fakt netušil, že s tebou něco mál! Měl jsi mi tenkrát říct, jak se jmenuje. Hned zejtra se s ní rozejdu!“

„Cože?!“ vykřikl Karel a marně chňapl po projíždějící sklenici. „To snad né?!“

„No to jó,“ řekl klidně Tonda a dodal: „Dneska je to na mě!“

 

KONEC