KUPÉ

 

KUPÉ

 

 Mirek otevřel dveře kupé a nepříjemně si změřil sedícího třicátníka v letním obleku. Otočil se do chodbičky na svou manželku a zabručel: „Tady je to. Máme rezervačku naproti sobě u okna.“

Alice strčila hlavu do kupé a usmála se na muže. „Dobrý den. Nebude vám vadit, když si přisedneme?! My tu máme rezervaci, víte.“

Mladý muž kývl a mile řekl: „Pochopitelně mi to vadit nebude. Ostatně, když máte rezervaci stejně jako já, tak není co řešit.“

Mirek zavrtěl hlavou a posadil se proti směru jízdy vedle muže. „Poslechni, Alice, já prostě nepochopím, proč se furt musíš ujišťovat i o takovejch samozřejmostech. Máme tady naše místa, tak se nemusíme ptát, jestli si sem smíme sednout, ne?!“

Alice se posadila naproti Mirkovi, položila kabelku na stolek u okna a omluvně se usmála. „Víte, já musím sedět po směru. Jinak mi bejvá zle. A nezlobte se na manžela. On to tak nemyslí.“

Muž jen blahosklonně a beze slova mávl rukou. Pak vytáhl z náprsní kapsy blok a propisku. Otevřel ho a zamyšleně se díval z okna na perón.

Mirek ho chvilku pozoroval a pak se zeptal: „Vy si budete něco psát?!“

Muž se na něj podíval. „Bude vám to vadit? Budu si jen občas dělat poznámky.“ Pak se zasmál. „Nebojte. Já nepíšu hlučně.“

Alice zakroutila očima a kopla pod stolkem Mirka do nohy. „Do toho ti nic není, sakra! Pán nad něčím přemýšlí a potřebuje si to třeba zapsat, že jo. Ty si taky kulový pamatuješ. Co ti nenapíšu, to nekoupíš. A když ti to napíšu, tak ten papírek stejně většinou ztratíš! Furt ze sebe děláš mladíka, ale jednou je ti skoro sedmdesát, tak si prdlajz pamatuješ.“

Mirek se ušklíbl. „Pořád ještě si toho pamatuju dost. Bych chtěl vidět tebe, kdybys měla takový nervy v práci, jako mám já.“

„Ty už jsi v důůůůchodu, vzpamatuj se. Kde ty bys k nějakýmu nervování přišel,“ houkla Alice a otevřela kabelku. Vyndala oplatku a podala jí Mirkovi. „Jez. Když ve vlaku jíš, tak aspoň neděláš ostudu!“

Mirek se podíval na muže a zabručel: „Pardon. Já to nemyslel blbě. Já jen, že lidi si ve vlaku většinou čtou a nepíšou. Já jednou luštil křížovku, a jak to drncalo, tak jsem jí celou tak akorát počmáral.“

„No jo, ale to ten vlak jel,“ řekla Alice a podívala se z okna, „a tenhle ještě nejede, tak si tuhle pán může psát třeba romány.“

„Nejede a je tu hic!“ houkl Mirek. „Otevřu aspoň okno, ne?!“

„To nejde otevřít,“ ozval se muž, „tenhle vlak má klimatizaci, takže okna jsou napevno zavřený.“

„Jo?! Klimatizaci?“ řekl Mirek, ukousl oplatku a otřel si pot z čela. „Ale asi nastavenou na leden. Teď je červenec a my se tu pečeme ve vlastní šťávě.“

„Ty toho naděláš,“ mávla rukou Alice a znovu zalovila v kabelce. „Tak se napij. Koupila jsem vodu. S bublinama.“ Postavila lahvičku perlivé vody na stolek a přisunula jí k Mirkovi.

„Já chtěl pivo,“ vzpurně zamrmlal Mirek a očima probodl nejdřív lahvičku a pak Alici. „Vodu! Tu jsi klidně mohla natočit doma a ne kupovat na nádraží.“

„Pivo ani omylem!“ řekla Alice a podívala se na muže. „Víte, manžel, když pije pivo, tak chodí moc čůrat. Jéje. To by se nám tu dveře netrhly až do Děčína.“

„Ano. Tak tuhle informaci chtěl pán jistě slyšet!“ utrousil Mirek, schoval hlavu za záclonku a rezignovaně se začal dívat z okna.

Mladý muž si dělal do notýsku nějaké poznámky a občas vzdychl.

Alice se k němu lehce naklonila. „A přesně takhle jak jste vzdychl vy, tak vzdychá on, když mě chce naštvat. To jenom sedí, nic neříká a vzdychá.“

Muž se podíval na Mirka a pak na Alici. „Ale mně přijde, že váš manžel toho tady s vámi namluví docela dost a vůbec nevzdychá.“

„No, a to je právě ta jeho zlomyslnost, abyste věděl!“ skoro vykřikla Alice. „Když má vzdychat tak najust nevzdychne, i když jindy vzdychá jako…“

„Ach jóóó,“ ozvalo se za záclonkou.

„Vidíte! Teda slyšíte ho?!“ zvolala Alice a tleskla. „Já vám to říkala! Chce mě naštvat!“

Mirek odhrnul záclonku gestem římského císaře a pravil: „Já tě nechtěl naštvat. Já ti chtěl udělat radost, že vzdychám. Aby ti to tady ten pán věřil!“

Muž se usmál. „No vidíte, paní, tak to je od něj vůči vám hezké, ne?“

„Hezký, hezký, to je jako vždycky! On je na mě hodnej, jenom když ho k tomu dokopám,“ odsekla Alice a zkroutila očima. Pak se uraženě opřela a koukala do stropu.

„No dyť já na tebe vůbec nemusím bejt hodnej. Konečně, za to nic nemám, tak co!“ utrousil s pokrčením ramen Mirek a otočil hlavu k oknu a pozoroval na perónu holuba ozobávajícího rohlík.

Muž se pousmál se a chystal se něco zapsat, když tu se otevřely dveře kupé a vstoupila asi padesátiletá korpulentní žena v teplákách. Na krku měla na řemínku bedničku. Beze slova do ní sáhla a položila na stolek tři malé chlupaté opičky a zalaminovanou kartičku. Potom se vytratila do dalšího kupé.

Mirek povytáhl obočí a vzal kartičku a nahlas četl. „Podpořte sdružení němých výtvarníků. Opička-ruční výroba. Sto Kč.“ Vzal jednu opici za řetízek s karabinkou, a podržel si jí před očima. „Evidentně jsou ti výtvarníci i velice chudí. Za tuhle zrůdu jim dá někdo kilo?!“

Alice se na něj znechuceně podívala. „Ty jsi cynik! Chtěla bych vidět tebe, jakou opici bys udělal, kdybys byl němej!“

Mirek nadzvedl obočí. „Ta ženská je němá, né bezruká!“

Mirkův soused se pousmál. „No, když ona je to taková charita. Prostě si to lidé kupují, aby udělali dobrý skutek. Na estetično se v tomhle případě moc nehledí.“

„Správně, pane!“ řekla Alice. „Tak to má bejt. Lidi maj bejt hodný. Já to koupím vnoučatům. Určitě se jim to bude hodit.“

Mirek zahoupal Alici opicí před očima. „Dvojčatům jsou tři roky. Tohle je přívěsek na klíče. Tříletý děti nenosej klíče!“

Korpulentní žena znovu vešla do kupé. Tázavě se podívala na Mirka držícího opičku. A ještě než stačil Mirek něco říct, vytáhla Alice z peněženky dvě stovky a dala je ženě. Ta cosi zahuhňala, vzala třetí opici ze stolku a zabouchla za sebou.

„To se bude klukům líbit,“ řekla Alice a spokojeně uklidila peněženku. „Když si představím, co to těm němejm musí dát práce, jéje.“

Mirek si prohlížel opici a pak se jí zadíval na zadní část hlavy. „No to bych řekl! Takový námahy. Dojít až do Číny. Made in China.“

„Ale tak co. Dobrej skutek jsem udělala, tak si to nech,“ odsekla Alice a podívala se na muže. „Ale vy jste si nekoupil?! Proč?“

Mirek se zazubil. „Pán buď nemá vnoučata, nebo má naopak vkus, Alice.“

Muž v obleku se zavrtěl a řekl: „No, já už jednu mám, a neměl jsem drobný…“

„Nech pána, Mirku,“ řekla Alice a shrábla opičky do kabelky, „člověk má dávat z potřeby a ne z povinnosti. Víte, když si představím, že bych byla němá já. Hrozná představa!“

Mirek se na Alici upřeně a téměř zasněně zadíval. „Ani ne tak hrozná, Alice!“

„Jsi hnusnej!“ odsekla. „Já bych ti nic takovýho nikdy nepřála!“

„To je škoda,“ utrousil Mirek. „Ona třeba taková pěkná hluchota, tomu bych se snad ani nebránil! I opice bych osobně prodával!“

Alice zakroutila hlavou a zasyčela cosi o starejch hulvátech.

Muž v obleku se podíval na hodinky.

Mirek se k němu naklonil a zeptal se: „Ještě je čas než to pojede?!“

Muž zamručel a řekl: „Je. Ale už jen chvíli. Uteklo to jako voda.“

„Taky bysme mohli jet někdy někam daleko, než furt jenom do Děčína k mladejm,“ řekla tiše Alice.

„Do Děčína je to z Prahy sto třicet kilometrů, to je daleko,“ utrousil Mirek a dodal: „Už aby to jelo.“

„Sto třicet kilometrů není žádná dálka,“ vzdychla Alice. „Myslela jsem někam dál.“

„Jo? Není? Tak si to zkus jít pěšky a uvidíš jaká je to strašná dálka!“ houkl Mirek a poposedl si. „Jsem tu jak přilepenej z toho vedra.“

Alice špitla. „Ale já myslela někam, kde to neznáme. Někam na výlet. Pryč odsud.“

Mirek se chvíli ošíval a pak se ozval. „Fajn! A když ti teď slíbím, že pojedeme na vejlet, tak budu moct pít ve vlaku pivo?“

Alice seděla s pusou dokořán. „Ty bys jel? No to víš, že bys mohl pít to tvoje pitomý pivo.“

„Ježíšmarjá, to ti to nestačí říct jednou, sakra už taky?! Když jsem řekl, že bych jel, tak bych jel.“ zavrčel Mirek a dodal: „Si tam klidně kup opic kolik chceš!“

Jen co domluvil, dveře se s rachotem opět otevřely a v nich stála mladá rodinka. Otec se zmateně podíval na jízdenku a pak na čísla nad sedadly. Ještě jednou vše přejel očima a řekl: „Promiňte. My tu máme rezervé na celé kupé. Není to omyl?!“

Muž v obleku zaklapl blok, propisku schoval do náprsní kapsy, vstal a řekl: „Není to omyl. My už odcházíme. Vlak stejně za pět minut odjíždí a neradi bychom tu zůstali!“

Mirek s Alicí také vstali a spolu s mužem se protáhli dveřmi mezi vřískajícími dětmi.

Na peronu si všichni tři sedli na lavičku a dívali se na pomalu se rozjíždějící vlak.

Mirek s Alicí se na muže tázavě podívali. Mirek se za chvilku tiše zeptal: „Tak co?!“

Muž poklepal notýskem do dlaně a spokojeně řekl: „Drazí manželé Dvořáčkovi, musím konstatovat, že dnes jste udělali oba obrovský pokrok. Nejen, že jste spolu schopní smysluplně komunikovat, ale, a to mě mimořádně potěšilo, vy jste si slíbili výlet! Bravo. Když si vzpomenu, jak jste u mě v manželské poradně zarputile mlčeli a nedokázali se uvolnit! Já vám říkal, že některé mé metody jsou poněkud neortodoxní, ale ve vašem případě je změna prostředí velice prospěšná. Takže opět za čtrnáct dní! Budu se na vás těšit!“

„No,“ řekl Mirek, když muž odcházel, „dneska to bylo lepší než minule.“

Alice přikývla. „To jo. Na tý lochnesce, když začala jet pozadu, tak jsem se strašně poblinkala!“

 

KONEC

Zločinec

 

Zločinec

 

Miluška rozrazila dveře kavárny, hodila kabátek na věšák, rozhlédla se, a když zahlédla Soňu sedící u lattéčka a věnečku, vyrazila k ní, sedla na židli, chytila překvapenou kamarádku za ruce a než ta stačila něco říct, vyhrkla: „Já jsem taková husa blbá, pitomá! To bys nevěřila!“

Soňa nejdřív vytáhla obočí a pak i ruce z dlaní Milušky.

„Hele, a víš, že věřila?!“ řekla a ušklíbla se. „Za ty roky už tě znám jak svou sbírku lodiček.“

Miluška si otřela pot z čela a vyplázla na Soňu jazyk.

„Blééé. Jsi drzá a zlá! Vůbec nechápu, proč s tebou kamarádím.“ 

„Protože jsem jediná, kdo si nebere servítky. Tak co se stalo? Ten novej?!“ 

„Jo!“ řekla Miluška, vytřeštila oči a pokračovala. „Dali jsme si rande. Vždyť jsi ho viděla. Hezkej. Fáro pěkný. Svobodnej. Dobře se oblíká. Vtipnej… Si říkám, holka, konečně ten pravej, trefila jsem terno, už bylo na čase po těch hajzlech. Dobrý. Bude fajn. Dáme si spicha v tý kavárně na náměstí. On přišel v ohozu. Prostě božskej. No tak sedíme, on vtipkuje a dělá na mě oči. Já jihnu. A pak se ho zeptám, co vlastně dělá!“

Soňa ukousla věneček a, s plnou pusou zvědavě zahuhňala: „Nho a co theda?!“ 

Miluška spráskla ruce a podívala se do stropu a pak na Soňu. Zrudla, opřela se dlaněmi o stolek a naklonila se k Soně. Téměř k její tváři. 

„Víš, co mi řekl?! Že to co on, dnes už dělá málo lidí. A pak ukázal na jednu paní, co tam seděla u kafe a normálně s ledovým klidem mi řekne do očí, že se s jeho fotrem chystaj tý zazobaný bábrli dočista vybílit byt! Že to docela nese! Hajzl jeden! Normálně zločinec! Jsem vzala ten pugét, co mi dal, a hodila jsem mu ho do ksichtu a běžím za tebou. Co si o mně jako myslel, zmetek jeden!?“

Soňa nadzvedla jedno obočí a chlácholivě poklepala Milušce na ruku. 

„No, víš, někdy prostě…“ nedořekla větu a s otevřenou pusou se dívala oknem kavárny ven na ulici.

Pak překvapeně zamrkala, podívala se Milušce do očí, pevněji stiskla ruku a pokračovala: „Někdy jsi fakt prostě husa blbá a pitomá! A to tuplovaně!“ 

Vzala překvapeně zírající Milušku za bradu a otočila jí hlavu k oknu. 

Takže Miluška také mohla vidět smutného fešáka v dokonalém obleku a s pomuchlanou kyticí v ruce, jak se sklopenou hlavou vchází do dveří nad kterými je velký nápis: Burda a syn - Malířství a lakýrnictví.

 

KONEC

 

 

Teď!

 

Teď!

(mikropovídka)

 

Pavel věděl, že teď už nesmí udělat chybu. Je to rozhodující moment.

Všechno je jen na něm!

Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl.

A ještě jednou. Nááádech. Výýýdech! 

Cítil všechny ty oči, které ho teď sledují. 

Protáhl se a zakřupal klouby prstů. 

A znovu nááádech a výdech. 

Všechno je to jen o soustředění. 

O vůli! O přesnosti! 

Zavřel oči a na obou rukou zkřížil ukazováček s prostředníčkem, přičemž šeptal: "Dám to. Dám to. Teď to konečně trefím. Trefím to přesně!" 

Náhle ucítil na levém rameni poklepání. 

Trhl sebou a otevřel oči. Je to tu! 

„Echm, pane doktore," řekla sestra, „je to ta  čtyřka vpravo dole!“ 

Pak se usmála na pana Nováka a otřela mu zpocené čelo. „Nebojte. Teď už pan doktor určitě vytrhne ten správný zoubek!“

 

KONEC

Malý velký muž

 

Malý velký muž!

 

 Byla neděle dopoledne a pětice trampů v maskáčích, džínách a kanadách, někteří v tom ranním chladu v ovčích vestách, na hlavách klobouky nebo konfederační kšiltovky, na zádech usárny a telata, zvolna sestupovala ze svahu obklopeným ze dvou stran vysokými pískovcovými skalami.

Šli pomalu a zachytávali se rukama mladých smrčků, kterými se museli prodírat. Nikdo nemluvil. Jen občas se ozvalo tlumené zaklení. To když byla některá větev porostlá mimořádně pichlavým jehličím.

K lesní cestě, ke které směřovali od jejich tábořiště, tam nahoře ve skalách, co byl převis, který je podle map znám jako Vaňkova stáj, to už nebylo moc daleko.  

Ovšem převis pod tímhle názvem znali jen turisté. Trampové mu odjakživa říkali Kidova střecha. Ale je vlastně jedno jak mu říkali turisté. Turista do těch míst, kam nevedla žádná značená cesta, zabloudil asi stejně často, jako si trampové dělávají na čundru dýňové latté. Tedy vůbec.

První šel Kaďous. Většinou to tak bývávalo. Chlap s plnovousem. Skoro dva metry a ruce jako lopaty. Byl hrdý, že může ostatním razit cestu. Teď zvedl ruku a houkl přes rameno: „Stát!“

„Co je?!“ ozval se za ním jdoucí Prófa. „K cestě už je to jenom kousek, ne?! Pak už v pohodě povalíme na nádraží.“

„No právě,“ řekl Kaďous. „Sem není vidět. A já potřebuju, aby na mě nebylo vidět.“

„Panenko skákavá!“ zalomil rukama Kláda. „Von zase musí na velkou. To snad nejni ani možný.“

„No co. Hodně cháluje, tak hodně musí, co je na tom k divení?!“ utrousila Stopa, sedla si na pařez, odložila kytaru a začala si trávou svazovat vlasy do culíku. „Proč má asi tak tu přezdívku, ne?!“

„Tak běž aspoň pod skálu, Kaďousi,“ ušklíbl se Bimbo, jinak šerif jejich skupinky. Posunul si stetson do týla. „Nerad bych tady pak do něčeho šlápnul, až sem v pátek zase přijedeme.“

Kaďous kývl, shodil tele ze zad a začal se skrz stromky prodírat ke skalní stěně.

Šerif si mezitím začal nacpávat dýmku. Tvářil se zamyšleně. Dnešní ráno ho vůbec netěšilo. Stopa ho chvilku pozorovala a už se chtěla zeptat na to, co se vlastně asi tak v noci stalo s Prťousem, když se od skalní stěny ozval strašný řev. Všichni sebou trhli. Byl to Kaďousův řev.

Když dozněla ozvěna toho křiku, který zněl zhruba tak, jako kdyby se Tarzan udeřil kladivem do palce, zvalo se Kaďousovo volání.

„ Ježíšmarjá!!! Všichni sem pojďte. Rychle sem! Musíte to vidět!!!“

„No to si nejsem tak úplně jistej,“ odplivl si Kláda. „Já to už jednou viděl a není to nic hezkýho. Duha z něho fakt nejde!“

„Hele, je to nutný?!“ zavolal šerif Bimbo. „Stalo se ti něco, nebo co?!“

Chvilku bylo ticho a pak se Kaďousův hlas znovu rozezněl soutěskou. „Mně nic. Ale je tady Prťous! A ten už nikam nepůjde, protože je na sračky!“

První vyrazil Prófa. V civilu profesor medicíny. „Ty vole, jdeme! Třeba se dá ještě něco dělat!“

A ostatní se s vytřeštěnýma očima hnali za ním, smrky nesmrky!

 

***

 

Do svítání zbývalo ještě pár hodin. Prťous, ten nejmenší z party trampů seděl u vyhaslého ohniště. Díval se na šedý popel a očouzené kameny, jasně osvětlené úplňkem. Zvedl hlavu a pohlédl na totem stojící kousek od ohniště. Přejel si rukama po tváři. Sundal si z hlavy kožešinovou čapku s liščím ocasem a žmoulal jí v rukách. Přitom tiše šeptal: „Co jsem to jenom udělal?! Co jsem to jenom udělal?! Jak mě to mohlo napadnout?!“

Podíval se znovu na totem. A pak na kamarády, spokojeně spící ve spacácích opodál pod převisem. Kláda se ve spaní zavrtěl a Stopa zamumlala: „Ještě, ještě!“

Prťous se znovu podíval na totem. Připadalo mu, že vyřezávaná sova rozpínající křídla na jeho vrcholu ho přímo propaluje očima. A ten démon, na jehož hlavě seděla, se mu chystá rozervat duši těmi děsnými tesáky. Aspoň, že ty pruhy pod démonem mu nic nechtěly udělat.

„Stalo se, tak se stalo,“ řekl potichu Prťous. „Jsem chlap. Přiznám se. Kamarádům se nemá lhát.“

Zvedl se a šel co nejtišeji k místu, kde spal na chvojí šerif Bimbo. Bimbo byl vždycky tvrďák. Nikdy neměl spacák ani pod maskáči podvlíkačky. Vždycky spal jen na chvojí a pod hrubou vojenskou dekou.

Prťous si vedle něj dřepl na bobek a lehce mu poklepal na rameno. Bimbo zachrčel a otočil se na druhý bok. Prťous mu nyní ramenem zatřásl.

Bimbo pootevřel oči a zamžoural. Zívl. „Co je, kámo?! Už je ráno?!“

Prťous zavrtěl hlavou a dal si prst před ústa. „Pšššt. Ať nás nikdo neslyší. Já to chci říct tobě, jako šerifovi, prvnímu.“

Bimbo se lehce nadzvedl na loktech. „To je nějak tajný. Tak to ze sebe sypej. Večer jsme toho měli docela dost. Tak ať se prospíme.“

„No, a o to vlastně taky tak nějak jde,“ zašeptal Prťous. „Já toho piva vypil fakt hodně. A taky nějakej ten rum.“

„No a co má bejt?!“ zeptal se Bimbo. „Tak je to vždycky, když máme výročí založení tohohle tábořiště. Přitáhneme sem pití, jídlo, dáme to na jednu hromadu, zahraju na banjo, Stopa na kytaru, zapálíme slavnostně oheň… O co ti jde?!“

„No a ten oheň pak jeden z nás hlídá, než uhasne a je to velká čest,“ potichu řekl Prťous. „A já si toho strašně moc vážím, protože to je po celý ty roky naše trampská tradice.“

„Já věděl, že po tom toužíš. Ale jestli mi chceš děkovat, nebo co to teď děláš, tak to snad můžeš nechat až na ráno, ne?!“ zavrčel Bimbo a chystal se zase zavrtat do deky. „Hele, kamaráde, jestli už nic nehoří, tak taky zalehni.“

Prťous vyhrkl: „No právě, že…“

Bimbo se rychle posadil, začal se rozhlížet kolem sebe a nasávat vzduch nosem. „Ty vole! Doufám, že nehoří! Že ne?! Jako tenkrát u Hřenska, když nám to rozfoukal vítr!“

„Ale nééé!“ uklidňoval ho Prťous. „Nic nehoří. Já prostě něco provedl. A chci to ze sebe dostat.“

Bimbo vzdychl. „Že já vůl vám vůbec říkal, že jsem psycholog.“ Zalovil v usárně položené u hlavy a vytáhl kukuřičnou dýmku. Nacpal jí, zapálil si a vybídl kamaráda. „No tak mluv. Když je to tak nutný.“

Prťous si sedl se zkříženýma nohama jako indián a zhluboka se nadechl. „Prostě, když jste mě pověřili, abych střežil oheň uhasínat a šli jste spát, tak jsem asi za hodinu dostal hlad. No tak jsem si vzal ten lančmít, co ho Kláda nechal na kameni a sežral jsem ho.“

„Proč to řešíš?!“ řekl šerif, zvedl obočí, zabafal a vyfoukl modrý kouř. „Tady je všechno všech. Měl jsi hlad, no.“

„Ale já po tý konzervě dostal žízeň. A tak jsem si vzal k ohništi tři piva.“

Bimbo přimhouřil oči a zadíval se na Prťouse. „Pořád nechápu, o co tady jde. Vypil jsi tři piva. Furt jich tady zbylo dost. Jestli tě žere svědomí, že by nebylo k snídani, tak buď v klidu. Kaďous sem pod převis v tejdnu odvlekl čtyři basy a schoval je za tím balvanem vzadu.“

„Ale já vím,“ šeptl Prťous. „Víš, když jsem ty tři lahváče pak vypil, tak mi začala bejt zima a chtělo se mi po tom pivu spát. Jenže strážce ohně nesmí jít spát, dokud táborák nevyhasne úplně. A taky se mi po tom pivu chtělo strašně čůrat a ten oheň furt doutnal a já už potřeboval opravdu hodně čůrat a oči se mi klížily, a když jsem viděl, že je v popelu furt rudo, tak jsem se prostě postavil a uhasil to…“ Prťous vyskočil a zoufale, skrz slzy ze sebe vyrážel: „Já to uhasil! Já to uhasil! Zklamal jsem vás všechny!“

Bimbo zvedl ruku, odložil dýmku a také se postavil. Prťous by v tu chvíli mohl přísahat, že se šerif nepostavil jako normální člověk, ale tak nějak se vztyčil jako Nosferatu vstávající z rakve.

„Chceš mi říct,“ pomalu a zlověstně syčel Bimbo a nakláněl se stále blíž k obličeji na smrt bledého kamaráda, „chceš mi opravdu říct, že jsi nám pochcal výroční táborák?!“

Prťous chtěl něco odpovědět, ale Bimbo ho chytil za šátek pod krkem, takže jen zalapal po dechu.

„Ty jsi mi teď fakt sdělil, že mi ti dali důvěru a tys nám před totemem zechcal uhlíky našeho bratrství a sesterství?! Oheň, kde si každej rok přísaháme věrnost a to, že naše tradice v tomhle posraným světě nikdy neopustíme?! Na tohle všechno ty ses vychcal?!“

„Vidíš,“ špitl Prťous, „když to podáš takhle, tak je to ještě horší, než jsem si myslel.“

A potom ještě tišeji dodal: „Asi mi to neodpustíš, viď?!“

Šerif pustil Prťousův šátek. „Já?! Nikdy. Ale protože by to byla hrozná ostuda, Karle, tak to ostatním neřeknu!“

Prťous se zarazil a vzlykl. „Proč jsi mi řekl Karle?! To ne?! To nejde!“

Šerif zavrtěl hlavou a s kamennou tváří odvětil: „A pro tebe jsem Ruda, ty paďoure. Už nejsi tramp! Už jsi jen výletník!“

Prťous stál se sklopenou hlavou a po tvářích se mu koulely slzy razící si cestu lesní špínou.

„Doufám, že víš, co máš teď udělat,“ zavrčel šerif. „Když tu ráno nebudeš, ostatním nic neřeknu! Běž! Víš kam! Cestu znáš!“

Otočil se, odplivl si a lehl si na chvojí, a zavřel oči, takže už neviděl Prťouse s usárnou na zádech, jak pomalu odchází v měsíčním svitu mezi stromy.

 

 

***

 

Kaďous stál ještě s kalhotami u kolen vedle těla Prťouse a celý se klepal. Pořád dokola opakoval: „Jsem si dřepnul a on na mě koukal, koukal na mě zpod toho stromku, koukal, sakra, koukal, kamarádi!“

Udýchaný Prófa si klekl vedle těla, ale ani ne za půl minuty zatlačil ležícímu tělu oči.  Postavil se a smekl. „Zlomenej vaz. Musel spadnout z tý skály. Má úplně otočenou hlavu.“

Kláda si zdrceně sedl na jehličí. „To mi ho vyndej. To byl tak ožralej, že se v noci motal někde vpravo od převisu. Jenom tak se tam moh sakra dostat. Asi uklouznul a sletěl sem dolů.“

Stopa klečela, kývala se a držela si hlavu a vzlykala. „Mně bylo divný, že by jen tak odešel dřív na vlak, jak jsme si mysleli. Já tomu nevěřila, že šel na vlak, když jsme ještě spali! Že by odešel bez rozloučení!“

Šerif Bimbo jen tiše stál a pak sám pro sebe zašeptal: „To je vůl. Já si fakt myslel, že půjde na vlak.“

Potom vzal do ruky banjo a řekl: „Prťous měřil asi jen metr šedesát, ale byl to ten největší tramp ze všech trampů na světě! Tradice pro něj byla vždycky svatá!“

A roklí se rozezněly tóny banja, kytary a pěti hlasů zpívajích Vlajku!

 

KONEC