sobota 2. listopadu 2024

Miláček a drahá - vztahové miniatury (Se nebudu frcat s nějakým románem, ne?!)

 

Miláček a drahá - Divadlo

 

"Miláčku."

"Ano, drahá?!"

" Proč ten herec nemluví?"

"Protože je to pantomima."

"Dobře, ale proč ten pan Tomima teda nemluví?!"

 

Miláček a drahá - Koupelna 

 

"Drahá?!"

"Ano, miláčku?!"

"Co kdybych si nechal nárůst knírek?"

"To je mi nepříjemné při líbání!"

"Ale jdi, ty. Jak to můžeš vědět?!"

"Cože?! Ještě jednou necháš ten ručník na podlaze, tak si mě nepřej!"

 

Miláček a drahá - Lékař

 

"Miláčku!?"

"Ano, drahá?!"

"Chtěl by sis zahrát na doktora?"

"Proč ne, drahá!"

"Tak začni, miláčku…“

"Dobrý den. Mou povinností lékaře je upozornit vás na vaší nadváhu!" 

 

Miláček a drahá - Toxic

 

"Drahá!?" 

"Ano, miláčku?!" 

"Drahá, jak poznám, že je náš vztah toxický?!" 

"Cítíš tu kávu snad ztuchlou, miláčku?!" 

"Ne, je výborná, drahá!" 

"Tak až bude, miláčku…“ 

 

Miláček a drahá - Zásady 

 

"Miláčku?!"

"Ano, drahá?!"

"Slib mi, že mi budeš stále říkat, jak jsem krásná."

"Ale včera jsi chtěla, abych slíbil, že už ti nikdy nebudu lhát!" 

 

Miláček a drahá - Dovolená

 

"Miláčku?!"

"Ano drahá?!"

"Vybalíme až zítra. To byla krásná dovolená!"

"Jistě. A kterou myslíš?!"

 

Miláček a drahá - Vášeň

 

"Drahá?!"

"Ano, miláčku!?"

"Jaký jsem byl dnes v noci?!"

"Strašně jsi chrápal."

Miláček a drahá - Neznalost zákona neomlouvá!

 

"Miláčku!?

" Ano, drahá?! "

" Dnes jsem se oholila, jsem jako holčička, vrrrrr…“

" Pedofilie je trestná. Dobrou noc! "

 

Miláček a drahá - Divadlo II.

 

"Miláčku!'

" Ano, drahá?!"

"Nešusti tím pytlíkem!"

"Když on tak hrozně svědí…“

 

středa 2. října 2024

Jak měl pan Kolejsko furt žízeń!

 

Jak měl pan Kolejsko furt žízeň

 

Pan Kolejsko nesnášel Plzeň. Teda přímo to město mu mohlo bejt klidně ukradený. O něj mu nešlo.

Kolejsko nesnášel plzeňský pivo. Nesnášel ho, poněvadž v týhle zemi pivovarů, ať jel kam jel, tam byla v hospodě jen plzeňská dvanáctka, nebo plznička, plzíííňka, (na plzíííňku byl mimořádně alergickej), nebo mu cpali šnyt, nebo hladinku, pochopitelně plzeňskou, protože tam si na tyhle kravinečky potrpěj a když se zeptal, co maj jinýho, tak měli gambáček. A to už bylo skoro na pár faciček. Kolejsko zkrátka rád ochutnával a objevoval a nechával se překvapovat chutěma a různejma stupněma chmelení a barvama a tak vůbec byl fajnšmekr. 

Kolejsko holt na vejletech trpěl, když nenarazil na žádný místní pivo. 

Až jednou! Jednou jde plnej dojmů a plnej žízně z nějakýho zámku ve městě, co v něm ještě nebyl a kouká, že kousek od zámku je hospoda a nevidí na ceduli žádnej Urkvél ani toho krále se sudem, tak se celej rozjasní a štěstí ho obestře, až se mu kolena podlamujou a hlava se motá a on štěstím tančí a ruce k nebi vzpíná a dokonce zpívá z plna hrdla, který hodlá svlažit tím neznámým pivem.

A tak, celej šťastnej, zpívající, vzpínající, tančící, vpluje do hospody, ocitne se před pípou, celej svět se s ním točí, a pak si konečně se slinou v koutku objedná pivo.

Kolejsko se dívá mlsně na pípu a hostinskýho, kterýmu by nejradši pusu dal a hostinskej kouká na Kolejska a na nějakou líbačku nejspíš nemá ani pomyšlení, protože když Kolejska vynese před dveře, řekne: "No ty máš dost! Jdi se vychrápat, chlape, tobě nic nenaleju! "

 

úterý 10. září 2024

Z posledního!

 

Z posledního

 Starej Peschke, kterýmu v Kristdorfu nikdo neřek jinak než Weisse Franci, seděl večer na lavici na zápraží, střídavě se díval do dopisu, kterej držel v ruce a hned zase na kopce, co se začínaly zrovna zelenat, pokuřoval viržinko a sem tam usrknul z obrovskýho hrnku černý kafe, co stálo před ním na stole, přes kterej byl položenej gumovej ubrus s  květinovým vzorkem.

Peschke ten vzorek vždycky nesnášel. Stejně jako nesnášel celej ten ubrus z umělý hmoty. Měl rád, když byla vidět deska stolu. Stará jako on. To znamená hodně stará. Hodně popraskaná a otlučená životem. 

Peschke ten vzorek a ubrus opravdu neměl rád.  Ale měl rád svojí ženu. A jeho žena měla ráda gumový ubrusy se vzorky květin. Tak mlčel a nesundával ho.

Jeho žena za války umřela, takže ho klidně mohl dát pryč, a pohřbít ho do nějaký almary, jako pohřbil jí na krchově u kostela vedle v Kristdorfu. Ale nechal ho tam kde je.

Aspoň mu to připomínalo starý časy, kdy takhle sedávala s ním a nadávala mu, když mu z viržínka odpadl žhavej kousek popela a nedopadl do popelníku, ale právě na ten ubrus a vypálil v něm dírku. 

To bylo ještě před válkou. To ještě žil i jejich syn, kterýmu pak za války nějakej jinej syn vypálil dírku do čela, a Inge se pak z toho roznemohla a Peschke pak měl na nočním stolku u budíku dvě fotky s černým proužkem. Ubrus tenkrát ani nikdy potom nesundal, ale zato ze zdi sundal ty obrázky svatejch, co tam věšela Inge.

On sám do války nemusel. Měl z tý první války šmatlavou nohu, tak ho Adolf nechal doma.

No a pak když po válce museli skoro všichni Němci pryč a z Kristdorfu se stal Kristinin Dvůr tak Peschke taky nemusel pryč, protože ten chlápek se zkrvavenou hubou, co u něj tenkrát v čtyřiačtyřicátým v noci za deště zaklepal a poprosil o hrnek vody, to bylo tenkrát v noci, jak sestřelili kousek odtamtud ten bombarďák, a Peschke toho nočního návštěvníka pak u sebe nechal až do konce války, tak ten chlápek se pak za něj u úřadů zaručil, že je jako ólrajt Germany man.

No, a poněvadž ostatní Němci z Kristdorfu podle úřadů vůbec nebyli v ólrajtu, tak tu Peschke nakonec zůstal v tom roce čtyřicet osm jako jedinej Němec z těch všech co tu před tím žili. Akorát mu už ti, co se sem přistěhovali, neříkali Wessie Franci, ale Bílej Franta. Holt když už si přejmenovali i ten Kristdorf, tak to vzali zkrátka jedním vrzem načisto.

To je tak zhruba a v kostce to, co předcházelo tomu, když se to starej Peschke rozhodl zabalit. Přemejšlel o tom už dlouho, že tady ten prašivej život skončí.

Překousnul, že nemá syna. Překousnul, že nemá ženu. Překousnul, že lidi, co s nima vyrůstal, odešli tam za ty kopce. Překousnul, že Kristdorf už není Kristdorf.

Tak žít se tady nějak dalo. Ostatně žít se dá vždycky. Třebas všelijak. Lidi si na něj zvykli, a ten mladej, Lojza Hanzlík, co si vzal pekárnu po Helmutovi, tak ten ho má vyloženě rád. Ale co Peschke nepřekousnul a překousnout ani nechtěl, to byli komunisti. Dokonce na zeď ve stavení pověsil zpátky na svoje místa ty obrázky svatejch, ale to na únorový události evidentně nemělo nějakej valnej vliv. No a od února čtyřicet osm se mu tady už prostě nechtělo bejt. A tenhle večer se rozhodnul. Prostě to skončí.

Dobře si spočítal, že když to neskončí sám, skončej to s ním oni. Němec se živností, za kterýho se zaručil chlápek z nebe, co říkal slova jako ólrajt a okchéj, nebude pro ty se srpem a kladivem gůdmen, ale sakra velkej bédmen.

Zrovna se mu to honilo hlavou, když se v zatáčce u lesa objevilo kolo Lojzy Hanzlíka. Hanzlík supěl s batohem na zádech do mírného kopečka podél potoka směrem Peschkemu. Když zahlídl, Peschkeho na zápraží, zamával a trochu přidal. Za chvilku už brzdil u vrátek. Otřel si pot a pozdravil: „Dobrej den, Franto, máme krásnej večer, že jo?! Jak se vede?“

„Dobrej, dobrej,“ odpověděl Peschke a nenápadně zastrčil rozečtený dopis do kapsy. „Odkud jedeš?! Lojzi?“

Lojza sesedl z kola a opřel ho o plot. Sundal batoh a pověsil ho na plaňku. Protáhl se.

„Konzum ve vsi zase nic nemá. Tak jsem musel do města, nějaký droždí, koření a tak. Však to znáte. To zatracený zásobování mi jezdí do firmy, jak se mu zachce. Tak holt musím občas do krámu.“

Peschke se ušklíbnul. „Na ja, Lojzi. Neboj. Až tě znárodněj, tak ti tam budou jezdit podle fahrplánu.“

„Ale jděte,“ zasmál se Lojza. „Mám to malý. Vždyť tam dělám sám se ženou. Jó, bejt to fabrika, to bych se bál.“

„Hm,“ houkl Peschke a mávl rukou za sebe. „Podívej se na mě. Dřu se tady sám, protože nechci nikoho druhýho dostat do neštěstí. A stejně to bude houby platný. Dostanou nás všechny. Nezbude tu nicht. Komplet nicht.“

Lojza se podrbal na hlavě. „Nechme toho. Nějak bylo, nějak bude, pane Peschke.“

Peschke pokrčil rameny. „Já jsem už hodně starej, Lojzi, prostě je toho na mě moc. Už melu z posledního. A bude tady se mnou konec. Ende. Źádnej Weisse Franci ani Bílej Franta. Šlus.“

„Ale jděte, co to povídáte!“ zamračil se Lojza a otevřel vrátka. Vešel dovnitř, přisedl si k Peschkemu na lavici a vzal ho kolem ramen. „Co já bych tu bez vás dělal?! A co ti sedláci tady kolem?! Nemalujte čerty na zeď.“

„Kdepak, Lojzi, jak jsem řekl. Melu z posledního a pak šlus. A sedláci. Vždyť se už i ti sedláci sem skoro všichni bojej jezdit. Prostě to tak dneska cejtím. Zejtra tady už nebudu.“

Lojza zatřásl Peschkem a dobrácky se usmál. „Vy toho namluvíte. Ale já vím, že máte ten život rád. Tak to nevzdáte. A jestli je vám špatně, tak já klidně ještě sjedu do města pro doktora. Má auto, tak tu bude hned.“

„Ne, ne, milej zlatej,“ vzdychl Peschke. „Opravdu melu z posledního! Žádnej doktor. Končím.“

Lojza se zvedl a podal Peschkemu ruku. „Hlavu vzhůru a nebojte se. Všechno dobře dopadne. Uvidíte.“ Pak odešel k bicyklu, nasadil batoh na záda a vyrazil ke Kristininu Dvoru.

Jen co odejel, Peschke položil viržinko do popelníku a vstal. Vytáhl z kapsy pomačkaný dopis a podíval se na něj. Pak si zamumlal pod vousy: „Ja. Melu z posledního, hochu! Končím tady! Už nemám ani z čeho brát.“

 

---

 

Druhý den, kolem desáté ráno, zaskřípaly před Peschkeho stavením brzdy Lojzova bicyklu.  Lojza seskočil a rychlým krokem došel ke dveřím stavení. Zabouchal a přitom si mumlal: „Dědek zatracenej. Jak mám klidně spát, když mě tak rozhodil. Ten teda vedl řeči.“

Znovu zabouchal a zavolal: „Pane Peschke. Franto. Bílej Franto! Kde jste?!“

Když nikdo neodpovídal, podíval se okny. Přes záclonky skoro nic neviděl. No a pak si prostě řekl, že tohle je výjimečná situace, takže vyražení dveří je prostě odpustitelný. Rozeběhl se a ramenem vrazil do modře natřených dveří. Dveře okamžitě povolily a Lojza vletěl do předsíně. Zavrávoral. A začal se rozhlížet. Běhal po stavení.

Hluk nebylo slyšet, takže Peschke nepracoval. Kdyby pracoval, taky by ho určitě neslyšel. Ostatně, kdyby Peschke pracoval, tak by Lojza slyšel ten hluk už zvenčí. Ale je ticho. Zvláštní ticho. Takový ticho tady bylo jen k večeru, když měl Peschke hotovo.

„Jestli to fakt udělal, tak ho zabiju ještě jednou já!“ zavrčel Lojza, když vyběhl na dvorek. Tam se zastavil a zůstal stát s otevřenou pusou. Na dvoře stály v řadách vyrovnané pytle s moukou a na nich připíchnutá cedule. Lojza popošel blíž a četl: „Včera jsem mlel mouku z posledního, co tu bylo! Končím. Ende. Weisse Franci! Strčte si ten mlejn za klobouk, soudruzi! Všechna mouka je tvoje, Lojzi.“

A zatímco Lojza stál na dvoře jak solnej sloup, Weisse Franci už na druhý straně kopců pajdal dolů tou starou stezkou, kterou znalo jen pár těch, co tam žili před válkou, a na kterou vyrazil hned se setměním.

Pajdal s báglem na zádech a holí v ruce k Himlsdorfu, kde na něj v hostinci čekal podle domluvy v dopise ten chlápek,  kterýho tenkrát nechal bydlet u sebe v mlejně, a kterej furt říkal ólrajt a okchéj a co mu po těch letech napsal, že když teda tenkrát on, tak teď může teda na oplátku zase ubytovat on jeho.

Peschke se zastavil, otočil se, zapálil si viržínko a podíval se na kopce. „Na ja. Můj mlejn tam už nemele a mlejt nebude.“

Natáhl kouř, zaklonil hlavu a vyfoukl ho k nebi. „Ale ty, ty tam koukej mlít pořádně!“

 

KONEC

sobota 15. června 2024

O jedný hospodě

 

O jedný hospodě

 

Slávek se znuděně opíral o pípu a občas utěrkou odehnal protivně bzučící mouchu. Bylo poledne a v hospodě se ještě nikdo neukázal. Včera osm jídel za celej den. Večer teda lítá pivo za pivem, ale to Slávka nějak neuspokojovalo. To si mohl klidně otevřít jenom obyčejnou pivnici.

„No jo, no,“ zabručel si sám pro sebe a podíval se na hodinky. „Asi půjdu Kauckýmu říct, aby to zabalil a šel domů.“

Abyste rozuměli. Kaucký, to byl kuchař. Teda on to je furt kuchař, ale kdo ví, kde je mu dneska konec. Tenkrát byl tam. V Hostinci U zlatého hrnce ve Velký Ostrý. A než byl tam, byl před tím v nějakým pětihvězdičkovým hotelu, kde dělal šéfkuchaře a ještě před tím prošel asi pěti restauracema, kde ohromoval hosty gastronomií na tý nejvyšší úrovni. Prej se o něm zmínil i ten slavnej Michelin v průvodci restauracema. Proč ne. Možný je všechno.

Jo a kde se vzal takovej kuchař v hospodě ve Velký Ostrý, která má asi tisíc obyvatel a leží poblíž trochu většího města?! No to je tak. Slávek, ten jak se tam opírá o tu pípu, tak ten si prostě vzal do hlavy, že i v takový díře, pardon, ale je to tak, takže i v takový díře si lidi zasloužej dostat pořádný jídlo.

Tudíž neváhal a jednoho dne se vypravil do Prahy a tam vyhledal Kauckýho, kterýmu nabídnul výbornej plat, a poměrně krátkou pracovní dobu. A protože Kauckej byl člověk, kterej měl rád výzvy, ta nabídka ho zaujala. Jak sám řekl, kultivovat burany, je úkol hodnej gastronomickýho misionáře a za toho se on vždycky považoval.

Hele, lidi, jako prvních šest měsíců se jim dařilo. Změnili jídelníček, z kterýho Kauckej vyházel kaťák, guláš, znojemskou a prejt. Jo a taky knedlo zelo vepřo a vůbec všechno, co zavánělo hotovkama a nemělo to ten správnej tah na bránu a nebylo in a moderní a trendy, nebo jak se tomu všemu novýmu říká.

To mělo pochopitelně za následek, že tam přestali chodit lidi z Velký Ostrý, kterejm prostě  speciality jako nějakej trhanej burger a líčka na víně nebo candát nadívanej línem nic neříkaly, ti chtěli prostě svoje osvědčený jídla.

Ale za to se tam objevili gurmáni z toho přilehlýho města. A ti dělali wááááu nad telecím řízkem, kterej byl rafinovaně opřenej o pekáček, ve kterým byly vařený brambory, ochucený já ani nevím čím, ale bylo to na pohled prostě fantastický a taky si to každej hned fotil a dával to na net a k tomu hodnocení, který začínalo právě tím wááááu, čímž dokazovali, že nejsou burani, jako ten blbej Dalík z Velký Ostrý, co si to tam jednou objednal a pak se Slávka ptal, proč mu na talíři přinesl pekáček a o něj opřel ten šnycl, místo toho, aby ty brambory byly normálně na talíři a ten řízek ležel hezky nataženej vedle nich. Že prej talíř by měl bejt talíř a né podnos na pekáče. Kauckýho málem tehdá trefil šlak. Jak říkám. Velkou gastronomii pochopí málokdo.

No šlo jim to. Hospoda byla vyhlášená a dostat se tam bez rezervace bylo prakticky nemožný. Ale nic netrvá věčně. Ani láska k jedný slečně, natož pak láska gurmánů k jedný hospodě. Ta jejich láska skáče jako zajíc. Hned tady a hned zase tam. To víte. Trendy je nutný sledovat a jak chvíli nejíte, už nejíte opodál. Tak se zkrátka stalo, že za nějakou dobu si gurmáni a mlsný jazýčky našli jinej objekt a s hospodou milýho Slávka to šlo tak trochu z kopce.

Měl teda kliku, že chlapům vesnice se nechtělo furt chodit na pivo až do sousedních Loukot, takže ho vzali částečně na milost a začali si ožírat držky znovu U zlatýho hrnce. Akorát se teda u toho piva obešli bez burgrů a salátů a všech těch ostatních zázraků moderní kuchyně. Teda dali by si klidně tlačenku nebo aspoň utopence nebo naloženej Hermelín, jenže ten, ani nic jinýho už dávno v nabídce nebylo, tak si dávali aspoň ty brambůrky a křupky. Teda kromě Hlavsy, kterej ke každýmu pivu odjakživa sežral jednu Tatranku, a proto ho měli za prase i naprostý negurmáni.

No jo, no. To pivo a chroupání sice Slávka a provoz hospody dokázalo jakž takž uživit, ale s platem pro Kauckýho už to bylo horší. A proto Slávek s těžkým srdcem přemýšlel, že se svým šéfkuchařem bude muset rozvázat a ukončit pracovní poměr.

Tak on ho chtěl prostě vyhodit, ale to můžete udělat u ožralýho kuchaře, co neumí ani míchaný vajíčka. Takovou šajbu jako byl Kauckej, tak s takovou šajbou prostě musíte rozvázat pracovní poměr, aby to vypadalo vznešenějc, že jo.

Ale jak jste si jistě všimli, zatím se k tomu neodhodlal a živil ho z toho, co se povedlo vydělat, když hospoda praskala ve švech.

„Pane Kaucký!“ zavolal Slávek a otevřel dveře do kuchyně. „Pane Kaucký, asi zase dneska nikdo nepřijde. Tak to odpískáme a můžete domů.“

Kaucký seděl na židli u okna a zvedl oči od novin. „Ale nemám oddělaných ani pár hodin. Je vám jasné, pane šéfe, že na výplatu si sáhnout nedám?!“

„Pochopitelně vám nic krátit nebudu,“ ujišťoval ho honem Slávek. „To bych si vůči vám nikdy nedovolil. Nikdy nezapomenu, co jste pro mě udělal.“

„No jen aby,“ ušklíbnul se Kaucký a složil noviny. „Já si můžu vybírat, to je vám doufám jasný, ne?!“

„Víc než jasný,“ přikývl Slávek a pokrčil rameny. „Snad se to příští měsíc zlepší. Lidi přeci musí ocenit kvalitní kuchyň. Tak tedy zítra. Jako obvykle.“

Kaucký přikývl a mávl rukou. „Ještě jeden měsíc vydržím a pak půjdu o dům dál. Tady bych jenom zakrněl.“

Slávek si v duchu oddychl. Sice by to stálo ještě jednu výplatu, ale kdyby šel Kauckej sám, bylo by to bez odstupnýho. A to by bylo hodně fajn.

 

Bylo to asi hodinu po tom, co se Kaucký převlékl do civilu a odjel autem do přilehlýho města. Slávek chvíli před tím znuděně utíral čistý stoly a přemýšlel, kolik piv se asi večer vytočí. No a přitom dostal hlad. A protože Slávek sice vedl gurmánskou hospodu, ale sám vlastně žádnej gurmán nebyl, šel do kuchyně a udělal si v kuchyni knedlíky s vajíčkem. A když si je nakládal na talíř, všiml si, že na parapetu u okna leží Kauckýho mobil.

„Hlava děravá to je,“ řekl si. „Furt myslí na to, jak by vylepšil nějaký jídlo a zapomíná kde co. Minule tu nechal v mrazu bundu. No co. Určitě se pro něj vrátí.“

 

A teď teda seděl u stolu a cpal se těma knedlíkama. Když v tom se otevřely dveře a do lokálu vešel on. Ale jako ON! No on, ho neznáte, nebo co? Polách. No jo. Ten Polách, co ho vídáte v televizi. Ten Polách co má svůj pořad, kde chodí po hospodách a hodnotí, jak v nich vařej. A má díky tomu takovou strašlivou moc, že když mu jednou v jedný vyhlášený pražský restauraci nechutnalo kachní stehno se zelím a karlovarskýma knedlíkama, tak se majitel před kamerou rozplakal a prosil o odpuštění, zatímco kuchař se za mrazákem pokusil podříznout dranžírákem.

Ale toho naštěstí zachránila ta ukrajinská umejvačka nádobí. Když uvážíme, že majitel restaurace tejden před tou událostí uvažoval o tom, že jí vyhodí a koupí pořádnou automatickou myčku, tak to mohlo dopadnout mnohem hůř.

No tak právě tenhle člověk zrovna dneska vlezl Slávkovi do lokálu.

Slávek s sebou cuknul a málem se zakuckal, když poznal, o koho jde. Vyskočil od stolu a s vytřeštěnýma očima šel přivítat hosta.

„Dobrý den. Čím mohu sloužit?!“ zeptal se Polácha a na čele mu začal vyrážet pot.

Polách si ho očima změřil od hlavy až po polobotky a pak tiše řekl: „Tak nejdřív bych si sedl a dál se uvidí.“

„Ale jistě, jistě,“ drmolil Slávek a rukou udělal ve vzduchu oblouk. „Kam je vám libo. Všude se sedí dobře.“

„Koukám, že nemáte zrovna moc narváno,“ podotkl Polách a ukázal na nejbližší stůl. „Třeba tady si sednu. Na tom nesejde.“

Slávek přiskočil a přidržel hostu židli. „Není. Bohužel není narváno, ale to je jen výjimka. Jinak se tu dveře netrhnou a v kuchyni se kuchař nezastaví, jak je den dlouhej.“

Jen co to dořekl, pomyslel si, že by ho za tohle lhaní maminka určitě nepochválila. A jen co si pomyslel tohle, pomyslel si i něco mnohem horšího. Uvědomil si totiž, že Kaucký je už v tuhle chvíli kdo ví kde a jestli si Polách usmyslí, a že si to určitě usmyslí, že si dá něco k jídlu, je Slávek, tedy on, tak nějak v hajzlu, protože Kauckýho mobil je v kuchyni a né u kuchařskýho mistra v kapse.

„A co vy tady?!“ vykoktal Slávek s pohledem upřeným na hosta. „ Já vás viděl v televizi.“

Polách se opřel a dal si ruce křížem. „Jo?! To je možný, že jste mě viděl v televizi. Já v ní jsem často. Ale jsou dny, kdy z ní vylezu a normálně se pohybuju mezi lidma.“

Slávek stál s otevřenou pusou a nevěděl co říct.

„Ježíšmarjá,“ zasmál se Polách. „Vy na mě koukáte jako na zjevení. To byl vtip, né?! Jel jsem za příbuznýma do Klepan a nějak jsem zabloudil. A protože mám žízeň jako trám a poněvadž vy tady máte náhodou hospodu, tak jsem si řekl, že sem zajdu. Potřebujete ještě víc informací, nebo už si můžu něco objednat?!“

Slávek zavřel pusu a v duchu děkoval všem svatejm, co bděj nad hospodama. Protože jestli ten démon všech pohostinství chce jenom pít, mohlo by to projít v pohodě. Takže Kauckýho zatím není důvod shánět poštovním holubem nebo čert ví jak jinak.

„Můžu nabídnout nealko pivo. Domácí limonády. Colu, džusy,“ vyjmenovával Slávek a dodal: „Vlastně bude lepší, když vám hned přinesu nápoják.“

„Tak sem s tím,“ usmál se Polách. „Jo a buďte v klidu. Vidím, že jste nervózní jako prvnička. Já dneska nejsem v práci, takže tahle hospoda mě zajímá opravdu jenom jako hosta a ne jako toho drsnýho kata, jakýho znaj lidi z televize.“

Slávek si oddychl, ale raději řekl: „A to pozor. Host jako host. A myslím, že my bychom se neměli čeho bát. Ovšem jak si přejete. Hned jsem tu s nápojákem.“

Sebral z vedlejšího stolu nedojedená vajíčka s knedlíky, odnesl ho do kuchyně a za minutku byl zpátky s nápojákem.

 

Slávek postával za pípou a po očku pozoroval Polácha usrkávajícího mátovou limonádu a pročítajícího si nápoják.

„Stejně je možná škoda, že jsem kuchaře poslal domů. Kdyby tady byl, mohl jsem mu nabídnout i něco k jídlu. Jako reklama by to byla dobrá, i kdyby nám to krapet pohaněl,“ říkal si zamyšleně sám pro sebe. Pak vzdychl a mávl rukou. „Ále co. Gastronomie v týhle hospodě šla stejně do kopru. Tak co…“

Polách zvedl hlavu. „Říkal jste něco?!“

„Já?!“ cukl s sebou Slávek. „Ani ne. Aspoň o tom nevím.“

„Ale jó. Mumlal jste něco o gastronomii a já jsem zvědavej člověk, takže jsem si listoval a listoval, až jsem zjistil, že ten nápojový lístek je z druhý strany i jídelní lístek, takže jsem si trochu četl a myslím si, že ta gastronomie by tady mohla bejt zajímavá. Že bych si něco malýho dal?!“

Slávek by si v tu chvíli nejradši dal pár facek. Jak na tohle mohl zapomenout?! Pomalu mu začalo docházet, že tenhle den nebude nejspíš jeho nejlepší.

„Tak to asi nepůjde,“ hlesl a rychle přemýšlel, co by si vymyslel.

„Proč by to nešlo?!“ řekl Polách a zakroutil hlavou. „Slovo nejde, u mě neexistuje. Hlavně, když se jedná o jídlo. Já dostal hlad a tady to všechno kolem, to je hospoda. A v hospodě se co?!“ Povytáhl obočí a zadíval se na bledého Slávka. „No v hospodě se jí,“ dokončil znechuceně větu a znovu se zeptal: „Tak znovu. Proč by to nešlo?!“

„Já vám řeknu čistou pravdu. Nejde to, protože kuchař je fuč a já nemám jak ho zavolat, protože tady zapomněl telefon,“ skoro zašeptal Slávek a zdrceně si sedl. Podíval se na Polácha a vzdychl. „Proč jste nepřijel o něco dřív?! To by byla reklama. Ale teď?! Jsem v háji. Úplně. Až tohle budete vyprávět v tom vašem Gilotina v kuchyni. To už sem nepřijde ani noha.“

„No vy jste mi hromádka neštěstí,“ ušklíbl se Polách. „Já teda nevím a nehodlám zjišťovat, proč tady v poledne přes obědy nemáte kuchaře, to je vaše věc. Ale už jsem vám řekl, že stejně nejsem v práci, takže reklama by nebyla. Ovšem já taky nejsem slepej a blbej. Když jsem přišel, tak vy jste si tady debužíroval. To bylo jídlo od toho kuchaře?!“

„Ale kdepak. To byl můj oběd. Obyčejný knedlíky s vajíčkem a kyselou okurkou. To jsem si udělal sám.“

Polách se zamyslel. „Víte kolik je to let, co jsem tohle naposledy jedl?! Nejmíň dvacet.“

„Tak to je pochopitelný,“ kývl Slávek. „S vaším vkusem na jídlo a vytříbenou chutí. Vůbec se nedivím.“

„Ale kulový,“ zavrčel Polách. „Prostě mi to nikde nenabídli a doma mě nebaví vařit.“

Slávek se podrbal ve vlasech. „Tak jestli byste se neurazil…“

„Vy byste mi je udělal?!“ řekl Polách a zasvítilo mu v očích. „To bych určitě neodmítl.“

„Proč ne,“ řekl Slávek a dodal: „Ale líčka na víně, nebo krevety po kreolsku to nejsou.“

„Právě proto!“ vyrazil ze sebe Polách a pokynul Slávkovi. „Chutě do toho, mistře!“

 

„Bravo, bravo, bravo!“ vykřikoval do prázdného lokálu Polách, když kusem chleba vytíral talíř po buřtguláši. „Začali jsme knedlíky s vajíčkem a končíme takovou delikatesou. Ten bramborák a karbanátek s kaší, co jste mi udělal před tím, to byla mana nebeská! Tohle jsem nejedl roky. Říkám vám, že roky a roky! Jo a ten květákovej mozeček! To bylo blaho v hubě! Bez debat!“

Zpocený Slávek unaveně dosedl na židli vedle jásajícího Polácha a napil se piva, které si před tím natočil. „Já vám řeknu, že takhle mě už dlouho nikdo neprohnal. Pro většinu surovin jsem musel navíc běhat tady vedle do Jednoty. Kde by se u Kauckýho vzal v kuchyni květák nebo buřty. Tedy klobouk dolů. Kolik vy toho dokážete sníst, když vám začne chutnat.“

„Výborný to bylo, milej pane. Lepší neplánovanou degustaci jsem ještě nezažil,“ řekl Polách a odkrkl si. „Pardon. Nešlo jinak,“ omluvil se a významně dodal. „Mělo to jen jednu chybu.“

Slávek se lehce zachmuřil a zeptal se: „Copak?! Nad vším jste jásal.“

Polách se hurónsky rozesmál a plácl Slávka po rameni. „Nebojte se! Jsem tu autem, tak mi chybělo pořádný pivo. Tyhle domácí limonády jsou strašný srágory. Teda nic proti nim. Ale pivo je pivo!“

„Jo takhle,“ ulevilo se Slávkovi a usmál se. „ No a jak byste tuhle improvizaci ohodnotil? Jestli to teda ode mě není troufalost se takhle zeptat…“

Polách se zamyslel a pak pomalu řekl: „Tak z pěti hvězd, jo?! Čtyři a půl! Ať nežeru, když jsem se tak přežral. Jo. Máte to za čtyři a půl. O tom není pochyb!“

Slávek se skoro rozplakal a začal Poláchovi tisknout ruku. „Opravdu?! Já strašně moc děkuju. Ani nevíte, jakou radost jste mi udělal. Já hned zejtra nechám vyhodit to exkluzivní menu a dáme tam tyhle bašty! To je ta cesta!“

„No já bejt vámi, tak to udělám. A neváhal bych. Nejspíš z toho bude novej trend,“ řekl Polách a pomalu vstal. „No nic. Zdržel jsem se víc, než jsem chtěl. Ale užil jsem si to tady. To zase jo. Takže zbejvá jen to poslední.“

„Co ještě?!“ zeptal se Slávek.

„No účet, ne?!“ zachechtal se Polách a vytáhl šrajtofli. „Kolik vám dlužím, pane hostinský?!“

„Proboha nedlužíte nic! Ani korunu!“ rychle řekl Slávek a vrtěl zuřivě hlavou. „Pro mě to byla čest a radost, že taková persóna byla spokojená!“

„No jak myslíte,“ řekl s úsměvem Polách a schoval šrajtofli do kapsy. „Hádat se nebudu! Mockrát děkuju!“

„Kdepak. Já děkuju,“ úslužně mumlal Slávek, když hosta vyprovázel ze dveří. „Čtyři a půl hvězdy od vás, to hned tak někdo nemá. A já si tu nálepku s hodnocením vylepím hned tady venku u vitrínky s denní nabídkou, která se ovšem hned zítra změní…“

Polách zrovna nastupoval do auta. Zarazil se a podíval se na Slávka. „No moment?! Jaká nálepka?! Já vám několikrát říkal, že dneska nejsem v práci. Snad můžu mít taky někdy volno, ne?!“

Pak zabouchl dveře, stáhl okénko a ukázal Slávkovi palec nahoru. „Jste fakt dobrej! Prostě borec! Mějte se!“

„Ale co ty čtyři a půl hvězdy,“ zašeptal Slávek za odjíždějícím autem. „Ty čtyři a půl hvězdy…“

 

KONEC