O jedný hospodě
Slávek
se znuděně opíral o pípu a občas utěrkou odehnal protivně bzučící mouchu. Bylo
poledne a v hospodě se ještě nikdo neukázal. Včera osm jídel za celej den.
Večer teda lítá pivo za pivem, ale to Slávka nějak neuspokojovalo. To si mohl
klidně otevřít jenom obyčejnou pivnici.
„No
jo, no,“ zabručel si sám pro sebe a podíval se na hodinky. „Asi půjdu Kauckýmu
říct, aby to zabalil a šel domů.“
Abyste
rozuměli. Kaucký, to byl kuchař. Teda on to je furt kuchař, ale kdo ví, kde je
mu dneska konec. Tenkrát byl tam. V Hostinci U zlatého hrnce ve Velký
Ostrý. A než byl tam, byl před tím v nějakým pětihvězdičkovým hotelu, kde
dělal šéfkuchaře a ještě před tím prošel asi pěti restauracema, kde ohromoval
hosty gastronomií na tý nejvyšší úrovni. Prej se o něm zmínil i ten slavnej
Michelin v průvodci restauracema. Proč ne. Možný je všechno.
Jo
a kde se vzal takovej kuchař v hospodě ve Velký Ostrý, která má asi tisíc
obyvatel a leží poblíž trochu většího města?! No to je tak. Slávek, ten jak se
tam opírá o tu pípu, tak ten si prostě vzal do hlavy, že i v takový díře,
pardon, ale je to tak, takže i v takový díře si lidi zasloužej dostat pořádný
jídlo.
Tudíž
neváhal a jednoho dne se vypravil do Prahy a tam vyhledal Kauckýho, kterýmu
nabídnul výbornej plat, a poměrně krátkou pracovní dobu. A protože Kauckej byl
člověk, kterej měl rád výzvy, ta nabídka ho zaujala. Jak sám řekl, kultivovat
burany, je úkol hodnej gastronomickýho misionáře a za toho se on vždycky
považoval.
Hele,
lidi, jako prvních šest měsíců se jim dařilo. Změnili jídelníček,
z kterýho Kauckej vyházel kaťák, guláš, znojemskou a prejt. Jo a taky
knedlo zelo vepřo a vůbec všechno, co zavánělo hotovkama a nemělo to ten
správnej tah na bránu a nebylo in a moderní a trendy, nebo jak se tomu všemu
novýmu říká.
To
mělo pochopitelně za následek, že tam přestali chodit lidi z Velký Ostrý,
kterejm prostě speciality jako nějakej
trhanej burger a líčka na víně nebo candát nadívanej línem nic neříkaly, ti
chtěli prostě svoje osvědčený jídla.
Ale
za to se tam objevili gurmáni z toho přilehlýho města. A ti dělali wááááu
nad telecím řízkem, kterej byl rafinovaně opřenej o pekáček, ve kterým byly
vařený brambory, ochucený já ani nevím čím, ale bylo to na pohled prostě
fantastický a taky si to každej hned fotil a dával to na net a k tomu
hodnocení, který začínalo právě tím wááááu, čímž dokazovali, že nejsou burani,
jako ten blbej Dalík z Velký Ostrý, co si to tam jednou objednal a pak se
Slávka ptal, proč mu na talíři přinesl pekáček a o něj opřel ten šnycl, místo
toho, aby ty brambory byly normálně na talíři a ten řízek ležel hezky nataženej
vedle nich. Že prej talíř by měl bejt talíř a né podnos na pekáče. Kauckýho
málem tehdá trefil šlak. Jak říkám. Velkou gastronomii pochopí málokdo.
No
šlo jim to. Hospoda byla vyhlášená a dostat se tam bez rezervace bylo prakticky
nemožný. Ale nic netrvá věčně. Ani láska k jedný slečně, natož pak láska
gurmánů k jedný hospodě. Ta jejich láska skáče jako zajíc. Hned tady a
hned zase tam. To víte. Trendy je nutný sledovat a jak chvíli nejíte, už nejíte
opodál. Tak se zkrátka stalo, že za nějakou dobu si gurmáni a mlsný jazýčky
našli jinej objekt a s hospodou milýho Slávka to šlo tak trochu
z kopce.
Měl
teda kliku, že chlapům vesnice se nechtělo furt chodit na pivo až do sousedních
Loukot, takže ho vzali částečně na milost a začali si ožírat držky znovu U
zlatýho hrnce. Akorát se teda u toho piva obešli bez burgrů a salátů a všech
těch ostatních zázraků moderní kuchyně. Teda dali by si klidně tlačenku nebo
aspoň utopence nebo naloženej Hermelín, jenže ten, ani nic jinýho už dávno
v nabídce nebylo, tak si dávali aspoň ty brambůrky a křupky. Teda kromě
Hlavsy, kterej ke každýmu pivu odjakživa sežral jednu Tatranku, a proto ho měli
za prase i naprostý negurmáni.
No
jo, no. To pivo a chroupání sice Slávka a provoz hospody dokázalo jakž takž
uživit, ale s platem pro Kauckýho už to bylo horší. A proto Slávek
s těžkým srdcem přemýšlel, že se svým šéfkuchařem bude muset rozvázat a
ukončit pracovní poměr.
Tak
on ho chtěl prostě vyhodit, ale to můžete udělat u ožralýho kuchaře, co neumí
ani míchaný vajíčka. Takovou šajbu jako byl Kauckej, tak s takovou šajbou
prostě musíte rozvázat pracovní poměr, aby to vypadalo vznešenějc, že jo.
Ale
jak jste si jistě všimli, zatím se k tomu neodhodlal a živil ho
z toho, co se povedlo vydělat, když hospoda praskala ve švech.
„Pane
Kaucký!“ zavolal Slávek a otevřel dveře do kuchyně. „Pane Kaucký, asi zase
dneska nikdo nepřijde. Tak to odpískáme a můžete domů.“
Kaucký
seděl na židli u okna a zvedl oči od novin. „Ale nemám oddělaných ani pár
hodin. Je vám jasné, pane šéfe, že na výplatu si sáhnout nedám?!“
„Pochopitelně
vám nic krátit nebudu,“ ujišťoval ho honem Slávek. „To bych si vůči vám nikdy
nedovolil. Nikdy nezapomenu, co jste pro mě udělal.“
„No
jen aby,“ ušklíbnul se Kaucký a složil noviny. „Já si můžu vybírat, to je vám
doufám jasný, ne?!“
„Víc
než jasný,“ přikývl Slávek a pokrčil rameny. „Snad se to příští měsíc zlepší.
Lidi přeci musí ocenit kvalitní kuchyň. Tak tedy zítra. Jako obvykle.“
Kaucký
přikývl a mávl rukou. „Ještě jeden měsíc vydržím a pak půjdu o dům dál. Tady
bych jenom zakrněl.“
Slávek
si v duchu oddychl. Sice by to stálo ještě jednu výplatu, ale kdyby šel
Kauckej sám, bylo by to bez odstupnýho. A to by bylo hodně fajn.
Bylo
to asi hodinu po tom, co se Kaucký převlékl do civilu a odjel autem do
přilehlýho města. Slávek chvíli před tím znuděně utíral čistý stoly a
přemýšlel, kolik piv se asi večer vytočí. No a přitom dostal hlad. A protože
Slávek sice vedl gurmánskou hospodu, ale sám vlastně žádnej gurmán nebyl, šel
do kuchyně a udělal si v kuchyni knedlíky s vajíčkem. A když si je
nakládal na talíř, všiml si, že na parapetu u okna leží Kauckýho mobil.
„Hlava
děravá to je,“ řekl si. „Furt myslí na to, jak by vylepšil nějaký jídlo a
zapomíná kde co. Minule tu nechal v mrazu bundu. No co. Určitě se pro něj
vrátí.“
A
teď teda seděl u stolu a cpal se těma knedlíkama. Když v tom se otevřely
dveře a do lokálu vešel on. Ale jako ON! No on, ho neznáte, nebo co? Polách. No
jo. Ten Polách, co ho vídáte v televizi. Ten Polách co má svůj pořad, kde
chodí po hospodách a hodnotí, jak v nich vařej. A má díky tomu takovou
strašlivou moc, že když mu jednou v jedný vyhlášený pražský restauraci
nechutnalo kachní stehno se zelím a karlovarskýma knedlíkama, tak se majitel
před kamerou rozplakal a prosil o odpuštění, zatímco kuchař se za mrazákem
pokusil podříznout dranžírákem.
Ale
toho naštěstí zachránila ta ukrajinská umejvačka nádobí. Když uvážíme, že
majitel restaurace tejden před tou událostí uvažoval o tom, že jí vyhodí a
koupí pořádnou automatickou myčku, tak to mohlo dopadnout mnohem hůř.
No
tak právě tenhle člověk zrovna dneska vlezl Slávkovi do lokálu.
Slávek
s sebou cuknul a málem se zakuckal, když poznal, o koho jde. Vyskočil od
stolu a s vytřeštěnýma očima šel přivítat hosta.
„Dobrý
den. Čím mohu sloužit?!“ zeptal se Polácha a na čele mu začal vyrážet pot.
Polách
si ho očima změřil od hlavy až po polobotky a pak tiše řekl: „Tak nejdřív bych
si sedl a dál se uvidí.“
„Ale
jistě, jistě,“ drmolil Slávek a rukou udělal ve vzduchu oblouk. „Kam je vám
libo. Všude se sedí dobře.“
„Koukám,
že nemáte zrovna moc narváno,“ podotkl Polách a ukázal na nejbližší stůl.
„Třeba tady si sednu. Na tom nesejde.“
Slávek
přiskočil a přidržel hostu židli. „Není. Bohužel není narváno, ale to je jen
výjimka. Jinak se tu dveře netrhnou a v kuchyni se kuchař nezastaví, jak
je den dlouhej.“
Jen
co to dořekl, pomyslel si, že by ho za tohle lhaní maminka určitě nepochválila.
A jen co si pomyslel tohle, pomyslel si i něco mnohem horšího. Uvědomil si
totiž, že Kaucký je už v tuhle chvíli kdo ví kde a jestli si Polách
usmyslí, a že si to určitě usmyslí, že si dá něco k jídlu, je Slávek, tedy
on, tak nějak v hajzlu, protože Kauckýho mobil je v kuchyni a né u
kuchařskýho mistra v kapse.
„A
co vy tady?!“ vykoktal Slávek s pohledem upřeným na hosta. „ Já vás viděl
v televizi.“
Polách
se opřel a dal si ruce křížem. „Jo?! To je možný, že jste mě viděl v televizi.
Já v ní jsem často. Ale jsou dny, kdy z ní vylezu a normálně se
pohybuju mezi lidma.“
Slávek
stál s otevřenou pusou a nevěděl co říct.
„Ježíšmarjá,“
zasmál se Polách. „Vy na mě koukáte jako na zjevení. To byl vtip, né?! Jel jsem
za příbuznýma do Klepan a nějak jsem zabloudil. A protože mám žízeň jako trám a
poněvadž vy tady máte náhodou hospodu, tak jsem si řekl, že sem zajdu.
Potřebujete ještě víc informací, nebo už si můžu něco objednat?!“
Slávek
zavřel pusu a v duchu děkoval všem svatejm, co bděj nad hospodama. Protože
jestli ten démon všech pohostinství chce jenom pít, mohlo by to projít
v pohodě. Takže Kauckýho zatím není důvod shánět poštovním holubem nebo
čert ví jak jinak.
„Můžu
nabídnout nealko pivo. Domácí limonády. Colu, džusy,“ vyjmenovával Slávek a
dodal: „Vlastně bude lepší, když vám hned přinesu nápoják.“
„Tak
sem s tím,“ usmál se Polách. „Jo a buďte v klidu. Vidím, že jste
nervózní jako prvnička. Já dneska nejsem v práci, takže tahle hospoda mě
zajímá opravdu jenom jako hosta a ne jako toho drsnýho kata, jakýho znaj lidi
z televize.“
Slávek
si oddychl, ale raději řekl: „A to pozor. Host jako host. A myslím, že my
bychom se neměli čeho bát. Ovšem jak si přejete. Hned jsem tu
s nápojákem.“
Sebral
z vedlejšího stolu nedojedená vajíčka s knedlíky, odnesl ho do kuchyně a
za minutku byl zpátky s nápojákem.
Slávek
postával za pípou a po očku pozoroval Polácha usrkávajícího mátovou limonádu a
pročítajícího si nápoják.
„Stejně
je možná škoda, že jsem kuchaře poslal domů. Kdyby tady byl, mohl jsem mu
nabídnout i něco k jídlu. Jako reklama by to byla dobrá, i kdyby nám to
krapet pohaněl,“ říkal si zamyšleně sám pro sebe. Pak vzdychl a mávl rukou.
„Ále co. Gastronomie v týhle hospodě šla stejně do kopru. Tak co…“
Polách
zvedl hlavu. „Říkal jste něco?!“
„Já?!“
cukl s sebou Slávek. „Ani ne. Aspoň o tom nevím.“
„Ale
jó. Mumlal jste něco o gastronomii a já jsem zvědavej člověk, takže jsem si
listoval a listoval, až jsem zjistil, že ten nápojový lístek je z druhý
strany i jídelní lístek, takže jsem si trochu četl a myslím si, že ta
gastronomie by tady mohla bejt zajímavá. Že bych si něco malýho dal?!“
Slávek
by si v tu chvíli nejradši dal pár facek. Jak na tohle mohl zapomenout?!
Pomalu mu začalo docházet, že tenhle den nebude nejspíš jeho nejlepší.
„Tak
to asi nepůjde,“ hlesl a rychle přemýšlel, co by si vymyslel.
„Proč
by to nešlo?!“ řekl Polách a zakroutil hlavou. „Slovo nejde, u mě neexistuje.
Hlavně, když se jedná o jídlo. Já dostal hlad a tady to všechno kolem, to je
hospoda. A v hospodě se co?!“ Povytáhl obočí a zadíval se na bledého
Slávka. „No v hospodě se jí,“ dokončil znechuceně větu a znovu se zeptal:
„Tak znovu. Proč by to nešlo?!“
„Já
vám řeknu čistou pravdu. Nejde to, protože kuchař je fuč a já nemám jak ho
zavolat, protože tady zapomněl telefon,“ skoro zašeptal Slávek a zdrceně si
sedl. Podíval se na Polácha a vzdychl. „Proč jste nepřijel o něco dřív?! To by
byla reklama. Ale teď?! Jsem v háji. Úplně. Až tohle budete vyprávět
v tom vašem Gilotina v kuchyni. To už sem nepřijde ani noha.“
„No
vy jste mi hromádka neštěstí,“ ušklíbl se Polách. „Já teda nevím a nehodlám
zjišťovat, proč tady v poledne přes obědy nemáte kuchaře, to je vaše věc.
Ale už jsem vám řekl, že stejně nejsem v práci, takže reklama by nebyla.
Ovšem já taky nejsem slepej a blbej. Když jsem přišel, tak vy jste si tady
debužíroval. To bylo jídlo od toho kuchaře?!“
„Ale
kdepak. To byl můj oběd. Obyčejný knedlíky s vajíčkem a kyselou okurkou.
To jsem si udělal sám.“
Polách
se zamyslel. „Víte kolik je to let, co jsem tohle naposledy jedl?! Nejmíň
dvacet.“
„Tak
to je pochopitelný,“ kývl Slávek. „S vaším vkusem na jídlo a vytříbenou chutí.
Vůbec se nedivím.“
„Ale
kulový,“ zavrčel Polách. „Prostě mi to nikde nenabídli a doma mě nebaví vařit.“
Slávek
se podrbal ve vlasech. „Tak jestli byste se neurazil…“
„Vy
byste mi je udělal?!“ řekl Polách a zasvítilo mu v očích. „To bych určitě
neodmítl.“
„Proč
ne,“ řekl Slávek a dodal: „Ale líčka na víně, nebo krevety po kreolsku to
nejsou.“
„Právě
proto!“ vyrazil ze sebe Polách a pokynul Slávkovi. „Chutě do toho, mistře!“
„Bravo,
bravo, bravo!“ vykřikoval do prázdného lokálu Polách, když kusem chleba vytíral
talíř po buřtguláši. „Začali jsme knedlíky s vajíčkem a končíme takovou
delikatesou. Ten bramborák a karbanátek s kaší, co jste mi udělal před
tím, to byla mana nebeská! Tohle jsem nejedl roky. Říkám vám, že roky a roky!
Jo a ten květákovej mozeček! To bylo blaho v hubě! Bez debat!“
Zpocený
Slávek unaveně dosedl na židli vedle jásajícího Polácha a napil se piva, které
si před tím natočil. „Já vám řeknu, že takhle mě už dlouho nikdo neprohnal. Pro
většinu surovin jsem musel navíc běhat tady vedle do Jednoty. Kde by se u
Kauckýho vzal v kuchyni květák nebo buřty. Tedy klobouk dolů. Kolik vy
toho dokážete sníst, když vám začne chutnat.“
„Výborný
to bylo, milej pane. Lepší neplánovanou degustaci jsem ještě nezažil,“ řekl
Polách a odkrkl si. „Pardon. Nešlo jinak,“ omluvil se a významně dodal. „Mělo
to jen jednu chybu.“
Slávek
se lehce zachmuřil a zeptal se: „Copak?! Nad vším jste jásal.“
Polách
se hurónsky rozesmál a plácl Slávka po rameni. „Nebojte se! Jsem tu autem, tak
mi chybělo pořádný pivo. Tyhle domácí limonády jsou strašný srágory. Teda nic
proti nim. Ale pivo je pivo!“
„Jo
takhle,“ ulevilo se Slávkovi a usmál se. „ No a jak byste tuhle improvizaci
ohodnotil? Jestli to teda ode mě není troufalost se takhle zeptat…“
Polách
se zamyslel a pak pomalu řekl: „Tak z pěti hvězd, jo?! Čtyři a půl! Ať
nežeru, když jsem se tak přežral. Jo. Máte to za čtyři a půl. O tom není
pochyb!“
Slávek
se skoro rozplakal a začal Poláchovi tisknout ruku. „Opravdu?! Já strašně moc
děkuju. Ani nevíte, jakou radost jste mi udělal. Já hned zejtra nechám vyhodit
to exkluzivní menu a dáme tam tyhle bašty! To je ta cesta!“
„No
já bejt vámi, tak to udělám. A neváhal bych. Nejspíš z toho bude novej
trend,“ řekl Polách a pomalu vstal. „No nic. Zdržel jsem se víc, než jsem
chtěl. Ale užil jsem si to tady. To zase jo. Takže zbejvá jen to poslední.“
„Co
ještě?!“ zeptal se Slávek.
„No
účet, ne?!“ zachechtal se Polách a vytáhl šrajtofli. „Kolik vám dlužím, pane
hostinský?!“
„Proboha
nedlužíte nic! Ani korunu!“ rychle řekl Slávek a vrtěl zuřivě hlavou. „Pro mě
to byla čest a radost, že taková persóna byla spokojená!“
„No
jak myslíte,“ řekl s úsměvem Polách a schoval šrajtofli do kapsy. „Hádat
se nebudu! Mockrát děkuju!“
„Kdepak.
Já děkuju,“ úslužně mumlal Slávek, když hosta vyprovázel ze dveří. „Čtyři a půl
hvězdy od vás, to hned tak někdo nemá. A já si tu nálepku s hodnocením
vylepím hned tady venku u vitrínky s denní nabídkou, která se ovšem hned
zítra změní…“
Polách
zrovna nastupoval do auta. Zarazil se a podíval se na Slávka. „No moment?! Jaká
nálepka?! Já vám několikrát říkal, že dneska nejsem v práci. Snad můžu mít
taky někdy volno, ne?!“
Pak
zabouchl dveře, stáhl okénko a ukázal Slávkovi palec nahoru. „Jste fakt dobrej!
Prostě borec! Mějte se!“
„Ale
co ty čtyři a půl hvězdy,“ zašeptal Slávek za odjíždějícím autem. „Ty čtyři a
půl hvězdy…“
KONEC
