KUPÉ

 

KUPÉ

 

 Mirek otevřel dveře kupé a nepříjemně si změřil sedícího třicátníka v letním obleku. Otočil se do chodbičky na svou manželku a zabručel: „Tady je to. Máme rezervačku naproti sobě u okna.“

Alice strčila hlavu do kupé a usmála se na muže. „Dobrý den. Nebude vám vadit, když si přisedneme?! My tu máme rezervaci, víte.“

Mladý muž kývl a mile řekl: „Pochopitelně mi to vadit nebude. Ostatně, když máte rezervaci stejně jako já, tak není co řešit.“

Mirek zavrtěl hlavou a posadil se proti směru jízdy vedle muže. „Poslechni, Alice, já prostě nepochopím, proč se furt musíš ujišťovat i o takovejch samozřejmostech. Máme tady naše místa, tak se nemusíme ptát, jestli si sem smíme sednout, ne?!“

Alice se posadila naproti Mirkovi, položila kabelku na stolek u okna a omluvně se usmála. „Víte, já musím sedět po směru. Jinak mi bejvá zle. A nezlobte se na manžela. On to tak nemyslí.“

Muž jen blahosklonně a beze slova mávl rukou. Pak vytáhl z náprsní kapsy blok a propisku. Otevřel ho a zamyšleně se díval z okna na perón.

Mirek ho chvilku pozoroval a pak se zeptal: „Vy si budete něco psát?!“

Muž se na něj podíval. „Bude vám to vadit? Budu si jen občas dělat poznámky.“ Pak se zasmál. „Nebojte. Já nepíšu hlučně.“

Alice zakroutila očima a kopla pod stolkem Mirka do nohy. „Do toho ti nic není, sakra! Pán nad něčím přemýšlí a potřebuje si to třeba zapsat, že jo. Ty si taky kulový pamatuješ. Co ti nenapíšu, to nekoupíš. A když ti to napíšu, tak ten papírek stejně většinou ztratíš! Furt ze sebe děláš mladíka, ale jednou je ti skoro sedmdesát, tak si prdlajz pamatuješ.“

Mirek se ušklíbl. „Pořád ještě si toho pamatuju dost. Bych chtěl vidět tebe, kdybys měla takový nervy v práci, jako mám já.“

„Ty už jsi v důůůůchodu, vzpamatuj se. Kde ty bys k nějakýmu nervování přišel,“ houkla Alice a otevřela kabelku. Vyndala oplatku a podala jí Mirkovi. „Jez. Když ve vlaku jíš, tak aspoň neděláš ostudu!“

Mirek se podíval na muže a zabručel: „Pardon. Já to nemyslel blbě. Já jen, že lidi si ve vlaku většinou čtou a nepíšou. Já jednou luštil křížovku, a jak to drncalo, tak jsem jí celou tak akorát počmáral.“

„No jo, ale to ten vlak jel,“ řekla Alice a podívala se z okna, „a tenhle ještě nejede, tak si tuhle pán může psát třeba romány.“

„Nejede a je tu hic!“ houkl Mirek. „Otevřu aspoň okno, ne?!“

„To nejde otevřít,“ ozval se muž, „tenhle vlak má klimatizaci, takže okna jsou napevno zavřený.“

„Jo?! Klimatizaci?“ řekl Mirek, ukousl oplatku a otřel si pot z čela. „Ale asi nastavenou na leden. Teď je červenec a my se tu pečeme ve vlastní šťávě.“

„Ty toho naděláš,“ mávla rukou Alice a znovu zalovila v kabelce. „Tak se napij. Koupila jsem vodu. S bublinama.“ Postavila lahvičku perlivé vody na stolek a přisunula jí k Mirkovi.

„Já chtěl pivo,“ vzpurně zamrmlal Mirek a očima probodl nejdřív lahvičku a pak Alici. „Vodu! Tu jsi klidně mohla natočit doma a ne kupovat na nádraží.“

„Pivo ani omylem!“ řekla Alice a podívala se na muže. „Víte, manžel, když pije pivo, tak chodí moc čůrat. Jéje. To by se nám tu dveře netrhly až do Děčína.“

„Ano. Tak tuhle informaci chtěl pán jistě slyšet!“ utrousil Mirek, schoval hlavu za záclonku a rezignovaně se začal dívat z okna.

Mladý muž si dělal do notýsku nějaké poznámky a občas vzdychl.

Alice se k němu lehce naklonila. „A přesně takhle jak jste vzdychl vy, tak vzdychá on, když mě chce naštvat. To jenom sedí, nic neříká a vzdychá.“

Muž se podíval na Mirka a pak na Alici. „Ale mně přijde, že váš manžel toho tady s vámi namluví docela dost a vůbec nevzdychá.“

„No, a to je právě ta jeho zlomyslnost, abyste věděl!“ skoro vykřikla Alice. „Když má vzdychat tak najust nevzdychne, i když jindy vzdychá jako…“

„Ach jóóó,“ ozvalo se za záclonkou.

„Vidíte! Teda slyšíte ho?!“ zvolala Alice a tleskla. „Já vám to říkala! Chce mě naštvat!“

Mirek odhrnul záclonku gestem římského císaře a pravil: „Já tě nechtěl naštvat. Já ti chtěl udělat radost, že vzdychám. Aby ti to tady ten pán věřil!“

Muž se usmál. „No vidíte, paní, tak to je od něj vůči vám hezké, ne?“

„Hezký, hezký, to je jako vždycky! On je na mě hodnej, jenom když ho k tomu dokopám,“ odsekla Alice a zkroutila očima. Pak se uraženě opřela a koukala do stropu.

„No dyť já na tebe vůbec nemusím bejt hodnej. Konečně, za to nic nemám, tak co!“ utrousil s pokrčením ramen Mirek a otočil hlavu k oknu a pozoroval na perónu holuba ozobávajícího rohlík.

Muž se pousmál se a chystal se něco zapsat, když tu se otevřely dveře kupé a vstoupila asi padesátiletá korpulentní žena v teplákách. Na krku měla na řemínku bedničku. Beze slova do ní sáhla a položila na stolek tři malé chlupaté opičky a zalaminovanou kartičku. Potom se vytratila do dalšího kupé.

Mirek povytáhl obočí a vzal kartičku a nahlas četl. „Podpořte sdružení němých výtvarníků. Opička-ruční výroba. Sto Kč.“ Vzal jednu opici za řetízek s karabinkou, a podržel si jí před očima. „Evidentně jsou ti výtvarníci i velice chudí. Za tuhle zrůdu jim dá někdo kilo?!“

Alice se na něj znechuceně podívala. „Ty jsi cynik! Chtěla bych vidět tebe, jakou opici bys udělal, kdybys byl němej!“

Mirek nadzvedl obočí. „Ta ženská je němá, né bezruká!“

Mirkův soused se pousmál. „No, když ona je to taková charita. Prostě si to lidé kupují, aby udělali dobrý skutek. Na estetično se v tomhle případě moc nehledí.“

„Správně, pane!“ řekla Alice. „Tak to má bejt. Lidi maj bejt hodný. Já to koupím vnoučatům. Určitě se jim to bude hodit.“

Mirek zahoupal Alici opicí před očima. „Dvojčatům jsou tři roky. Tohle je přívěsek na klíče. Tříletý děti nenosej klíče!“

Korpulentní žena znovu vešla do kupé. Tázavě se podívala na Mirka držícího opičku. A ještě než stačil Mirek něco říct, vytáhla Alice z peněženky dvě stovky a dala je ženě. Ta cosi zahuhňala, vzala třetí opici ze stolku a zabouchla za sebou.

„To se bude klukům líbit,“ řekla Alice a spokojeně uklidila peněženku. „Když si představím, co to těm němejm musí dát práce, jéje.“

Mirek si prohlížel opici a pak se jí zadíval na zadní část hlavy. „No to bych řekl! Takový námahy. Dojít až do Číny. Made in China.“

„Ale tak co. Dobrej skutek jsem udělala, tak si to nech,“ odsekla Alice a podívala se na muže. „Ale vy jste si nekoupil?! Proč?“

Mirek se zazubil. „Pán buď nemá vnoučata, nebo má naopak vkus, Alice.“

Muž v obleku se zavrtěl a řekl: „No, já už jednu mám, a neměl jsem drobný…“

„Nech pána, Mirku,“ řekla Alice a shrábla opičky do kabelky, „člověk má dávat z potřeby a ne z povinnosti. Víte, když si představím, že bych byla němá já. Hrozná představa!“

Mirek se na Alici upřeně a téměř zasněně zadíval. „Ani ne tak hrozná, Alice!“

„Jsi hnusnej!“ odsekla. „Já bych ti nic takovýho nikdy nepřála!“

„To je škoda,“ utrousil Mirek. „Ona třeba taková pěkná hluchota, tomu bych se snad ani nebránil! I opice bych osobně prodával!“

Alice zakroutila hlavou a zasyčela cosi o starejch hulvátech.

Muž v obleku se podíval na hodinky.

Mirek se k němu naklonil a zeptal se: „Ještě je čas než to pojede?!“

Muž zamručel a řekl: „Je. Ale už jen chvíli. Uteklo to jako voda.“

„Taky bysme mohli jet někdy někam daleko, než furt jenom do Děčína k mladejm,“ řekla tiše Alice.

„Do Děčína je to z Prahy sto třicet kilometrů, to je daleko,“ utrousil Mirek a dodal: „Už aby to jelo.“

„Sto třicet kilometrů není žádná dálka,“ vzdychla Alice. „Myslela jsem někam dál.“

„Jo? Není? Tak si to zkus jít pěšky a uvidíš jaká je to strašná dálka!“ houkl Mirek a poposedl si. „Jsem tu jak přilepenej z toho vedra.“

Alice špitla. „Ale já myslela někam, kde to neznáme. Někam na výlet. Pryč odsud.“

Mirek se chvíli ošíval a pak se ozval. „Fajn! A když ti teď slíbím, že pojedeme na vejlet, tak budu moct pít ve vlaku pivo?“

Alice seděla s pusou dokořán. „Ty bys jel? No to víš, že bys mohl pít to tvoje pitomý pivo.“

„Ježíšmarjá, to ti to nestačí říct jednou, sakra už taky?! Když jsem řekl, že bych jel, tak bych jel.“ zavrčel Mirek a dodal: „Si tam klidně kup opic kolik chceš!“

Jen co domluvil, dveře se s rachotem opět otevřely a v nich stála mladá rodinka. Otec se zmateně podíval na jízdenku a pak na čísla nad sedadly. Ještě jednou vše přejel očima a řekl: „Promiňte. My tu máme rezervé na celé kupé. Není to omyl?!“

Muž v obleku zaklapl blok, propisku schoval do náprsní kapsy, vstal a řekl: „Není to omyl. My už odcházíme. Vlak stejně za pět minut odjíždí a neradi bychom tu zůstali!“

Mirek s Alicí také vstali a spolu s mužem se protáhli dveřmi mezi vřískajícími dětmi.

Na peronu si všichni tři sedli na lavičku a dívali se na pomalu se rozjíždějící vlak.

Mirek s Alicí se na muže tázavě podívali. Mirek se za chvilku tiše zeptal: „Tak co?!“

Muž poklepal notýskem do dlaně a spokojeně řekl: „Drazí manželé Dvořáčkovi, musím konstatovat, že dnes jste udělali oba obrovský pokrok. Nejen, že jste spolu schopní smysluplně komunikovat, ale, a to mě mimořádně potěšilo, vy jste si slíbili výlet! Bravo. Když si vzpomenu, jak jste u mě v manželské poradně zarputile mlčeli a nedokázali se uvolnit! Já vám říkal, že některé mé metody jsou poněkud neortodoxní, ale ve vašem případě je změna prostředí velice prospěšná. Takže opět za čtrnáct dní! Budu se na vás těšit!“

„No,“ řekl Mirek, když muž odcházel, „dneska to bylo lepší než minule.“

Alice přikývla. „To jo. Na tý lochnesce, když začala jet pozadu, tak jsem se strašně poblinkala!“

 

KONEC