Duet

 

DUET

 

Vojta Králík, jinak ovšem v metalovým světě známej jako frontmen kapely Rachot lebek pod přezdívkou Démon, seděl v obejváku na gauči, na kolenou měl položenou kytaru a tvářil se jako by si omylem pustil v rádiu nějakou country.

To teda jako znamená, vážení a drazí, že koukal chvílemi jako vrah a hned zase jako sebevrah před skokem z okna. Vojta měl totiž problém. A ten problém ho vyloženě sejřil. Sejřil ho tak, že kvůli tomu už dvě noci nespal. A to uznejte, u padesátiletýho chlapa není nic dobrýho.

Ono u padesátiletýho chlapa, co vede metalovou kapelu, není dobrejch víc věcí. Třeba to, že začíná plešatět, ale to Vojtu tak neštvalo. To se zamaskovalo vystupováním v ďábelskejch maskách, co maj pořádný háro, rohy a tak. Prostě metal vole! Show, ne?! Lidi to milujou.

Sice je v tý masce vedro jako prase a minulej tejden se basákovi zvednul kufr a poblil pár hrozičů pod stejdží, ale nakonec to bylo boží. Nebo teda satanský. Všichni mysleli, že to k tomu patří. Kissáci hadr, vole. Staň se rebelem.

No, ale tohle teď Vojta neřešil. Teď řešil něco úplně jinýho. A co?! No byl to duet. Prostě duety byly v módě a Rachot lebek nemohl zůstat pozadu. Jo. Takovej ten správnej metalovej duet. Znáte to ne?! On je drsnej a ona taky. Ale ona je drsná tak nějak sexy. Tím myslím jako, že vzhledově. Potrhaný síťovky a korzet a na krku tunu řetězů. Teda pochopitelně ty síťovky jsou punčochy. Né, že je drží v rukách.

No jo, jenže ono nejde jen o vzhled. I když to hrozičům kolikrát stačí, ale v tomhle případě chtěl bejt Vojta pořádně umělecky na výši. Chtěl napsat takovej duet, že si z něj všichni sednou na prdel.

No jo. Jenže Vojta vždycky psal jenom skladby pro jednoho. Ať brnkal na kytaru, jak brnkal, nic ho nenapadalo. Věděl, že chce napsat silnej milostnej dialog. Takovou jako výpověď o silným mileneckým vztahu. Ve kterým by bylo všechno. Láska. Nenávist. Vášně. Odpuštění i zrada. No prostě to mělo bejt velkolepý. Něco úplně jinýho, než Rachot lebek dělal doteď.

Text ho netrápil. Nějaký ty cinty se na hudbu už vždycky vymyslej. Jako, že život a láska jsou jako silný víno a že každej má bejt svůj a pochopitelně rebel. Ale zamilovanej rebel. Protože život je takovej a tohle publikum vždycky pochopí.

Vojtu trápila hudba. Mělo to bejt fakticky velkolepý. Chorál lásky a vášně. U zpěváka Jirky si byl jistej. Má super hlas. Ty vejšky! Jó, ty jeho vejšky! Bezchybný! A Dana, co dřív zpívala s legendárním Ibalginem a jednou si střihla duet s Luckou Bílou, no je fakt, že jenom po koncertě ve vinárně, ale kdo by to nad tím bádal, tak ta je taky dobrá. Pětapadesát a hlas jako siréna! Není co řešit!

Vlastně je co řešit. Muziku je třeba řešit! Kurnik ta muzika. Ta Vojtu tak trápila. Věděl přesně, jak by to mělo bejt, jen nevěděl jak to napsat. Takovejch hodin na tom strávil. Skoro nejedl. Pil jenom kafe a nějakej ten lahváč a vykouřil snad už milión cigaret a furt nic. Všechno co napsal, mu přišlo plytký. Málo vášně. Málo lásky. Málo oblouků a vejšek a vůbec všeho, co k tomu patří. A když už myslel, že to má, uvědomil si, že jenom doprovází na kytaru ten duet z rádia. Prostě všechno na nic.

Podíval se na hodiny. Bylo skoro deset večer. Napadlo ho, že je před ním další probdělá noc. Když najednou uslyšel z chodby bouchnout dveře výtahu a dva hlasy. Mužskej a ženskej. Ušklíbnul se, protože si uvědomil, že jeho sousedi Dvořáčkovi se zase ožrali jako dogy a budou si pouštět na plný pecky Michala Davida.

Znechuceně zakroutil hlavou, vstal a odložil kytaru do stojanu s pomyšlením, že dneska už rozhodně nic nenapíše. Protáhnul si ztuhlý záda, vzal mobil a šel si sednout na hajzlík.

Chvilku projížděl fejs a kontroloval lajky od fanoušků a pak to přišlo! A bylo to velký!

Ježiš neé. Né to co si myslíte! Prostě se ozval řev jako kráva. Dvořáčková řvala na starýho, až to bylo slyšet k Vojtovi na hajzlík.

Hulákala, že je starej kurevník a že na tu cuchtu v hospodě furt pokukoval a Dvořáček jí ovšem nezůstal nic dlužnej a ječel, že ona zase moc často chodila na hajzl, když tam šel i Lojza. Zkrátka to jelo ve velkým stylu.

A Vojta chvíli poslouchal a pak mu to došlo! Kurva to je ono! Ty vejšky. Ta vášeň. Ten rytmus. Teď ona. Hned zas on na ní. A pak oba najednou. Ty oblouky. Přímo barokní! Bylo v tom všechno!

Vojta rychle zapnul na mobilu záznam zvuku a nevěřil vlastním uším! Bylo to bezchybný! Pět minut absolutního metalu!

Je teda pravda, že když po těch pěti minutách najednou Dvořáček zmlknul, jako když utne, bylo to trochu divný, ale Vojta nad tím mávnul rukou. Nebylo by to prvně, co by ho přetáhla pánvičkou. A Vojta měl, co chtěl! Tohle bude prostě pecka!

Spokojeně odmotal toaleťák, utřel se, vstal a spláchnul. Pak se ještě na chvilku zamyslel a poslouchal vodu protékající mísou. Jo. A už věděl i jak celou skladbu zakončí! Šumění vodopádu! Teď už si byl Vojta jistej. Napsal nejlepší skladbu svýho života. A z toho se všichni poserou!

 

KONEC