O statečném Petrovi
Olina
loktem šťouchla do svého muže. „Ježiš nechlastej tolik. Víš, kolik nás ta
dovolená stála?! A ty to pivo do sebe leješ jedno za druhým.“
Petr
cosi zamumlal.
„Cos
říkal?!“ řekla Olina. „Chlastáš a ještě huhňáš, co ty seš to za chlapa, sakra.
Kalinovi si letěli k moři. A my?! My jsme jeli zase tady k tomu
rybníku. Neklamov. Strašný. Vlhko je v tý chatě. Prší tady pořád. Nevěděj,
co by za to chtěli…“
Petr
si otřel knírek. „Já vím, kolik nás to stálo. Moje prémie. A pivo mám teprve
třetí. To na večer není nic moc. Ty už piješ čtvrtou limonádu. A sem jsi
chtěla, protože sem měli jet Kalinovi. Tak abys mohla kecat s Alicí.“
„A
můžu já za to, že sem nejeli?! Taky jsi moh koupit něco v tom lástminůtu a
mohli jsme letět s nima. Ale to ty nééé.“
Petr
dopil a mávl na servírku.
„No
jasně. Si dej ještě jedno a celou noc budeš běhat čůrat za chatu. Už to tam
smrdí jako někde u bezdomovců. A vůbec. Tohle je hroznej podnik. Pajzl
fujtajblovej. A támhleten chlap se na mě furt dívá. Fuj. Ten vypadá. Čumí na mě
jako vrah. To je zase dovolená!“
„Kalinovi
s námi nechtěli nikam letět, už to pochop!“ zavrčel Petr. „Nebo vlastně
spíš s tebou. Ten zájezd museli mít koupenej už dlouho a tobě ta důra furt
tvrdila, že jedou sem. Ostatně, já jí stejně nemusím, tak co.“
„Jsi
hnusnej!“ zasyčela Olina. „Hnusnej hnusák, prolhanej. Alice mě má ráda! A ten
mužskej tam v rohu sem pořád kouká. Ten má za sebou určitě kriminál. Tlustej.
Pokérovanej. Plešatej. Co je tohle za putyku!“
„Mně
se tady líbí a jiná tady ani není,“ pokrčil rameny Petr a napil se. „Není tady
draho, lidi jsou tu fajn.“
Olina
zrudla a začala drmolit. „Fajn lidi, jo?! Mě vůbec nevnímáš, když ti něco
říkám. Ten chlap si nás vyhlídnul. Zase čumí! Něco nám určitě udělá!“
Petr
se otočil a podíval se do rohu. „Chlap, no. Velkej, tlustej a asi nebude moc
vonět podle tý olezlý džísky. Ale sedí, chlastá, kouká. A co jako?!“
„Ti
říkám, že se ho bojím! Vůbec nevypadá normálně! Takhle nevypadaj normální lidi.
Tady sedí, šmíruje a v noci vylomí dveře chaty a znásilní nás!“ vrčela
Alice. „Ty s tím nic neuděláš?! Když ti říkám, že se ho bojím?!“
„To
snad trochu přeháníš,“ řekl Petr. „Mě by snad neznásilnil.“
„Že
já sem s tebou jezdila!“ sykla Olina a sekla očima po Petrovi. „Ty se mě
nikdy nezastaneš! Vůbec mě nemiluješ. A nechlastej furt! Už je to pivo zase
v tobě!“
„Ty
se ho fakt bojíš?!“ zeptal se Petr. „Opravdu?!“
„Celou
dobu ti to říkám. A ty se takhle blbě zeptáš. Jsi blbej nebo navedenej?! No, a
zase. Zase se sem podíval! Strach z něj jde. Hrozná dovolená, tohleto!“
Olina už očima Petra přímo probodávala. „Tak snad s tím něco uděláš, ne?!
Buď já, nebo on.“
Petr
povytáhl obočí. „Co s tím mám jako podle tebe dělat?! Je tady host jako
každej jinej.“
Olina
se opřela a dala si ruce křížem. „Tak pořádnej chlap by třeba vstal a něco mu
řekl! Tak co?! Jsi pořádnej chlap?!“ Pak mávla rukou. „Ale že se vůbec ptám. Ty
snad ani nejsi chlap. Ty jsi prostě jenom osoba mužskýho pohlaví. Ty a jít mu
něco říct?! Pche. Srabe!“
Petr
se pomalu zvedl ze židle.
„Co
je?! Kam jdeš?!“ zeptala se Olina a vyvalila oči.
„Zeptám
se ještě jednou,“ řekl Petr. „Opravdu se ho tak strašně bojíš?!“
„Jo!
Bojím, já nevím, kolikrát ti to mám ještě říct! Já tady prostě nebudu sedět,
když tady bude on!“ zavrčela Olina. „A kam teda jdeš?!“
„No,
kam? Jdu mu teda něco říct, když se ho bojíš!“ odpověděl Petr a pomalu se vydal
k rohovému stolu. „Chtěla jsi to, tak mu jdu něco říct a udělat s tím
něco!“
Chlap
se na něj udiveně podíval. „Přejete si něco?!“ zeptal se Petra.
Petr
pozdravil. „Dobrý večer. Víte, jak bych vám to…“ Odříhl si a se širokým úsměvem
dodal: „No prostě, přišel jsem vás pozvat k našemu stolu, dobrý muži!“
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat