Inspirace

Inspirace

Karel si povzdychl, podíval se z okna, pak na prázdný papír, zakroutil hlavou a zamumlal: „Tu první větu. Do prčic práce. Kde jí jenom mám vzít? Dřív byla takováhle zaplivaná putyka vyloženě studna inspirace, ale dneska? Nic mě nenapadá. Duto a prázdno.“

„Dáte si eště jedno?“ ozvalo se před ním.

Karel zvednul hlavu. „Kolikátý to je?“

„To by bylo čtvrtý, estli si ho dáte,“ řekl vrchní. „A jak tak na vás koukám, tipnul bych si, že si ho dáte.“

„Tak sem s ním. Je hic a já mám prd nápady. Tak aspoň neleknu žízní.“

Vrchní postavil půllitr na tácek, hodil si utěrku přes rameno a pomalu se začal loudat k pípě.

Karel se napil a chvíli ho pozoroval. „To je život,“ zase zamumlal. „Žádná tvůrčí krize. Žádný redakční termíny. Prostě jenom točí pivo a nosí ho lidem. K čemu nějaký povídky, natož pak básničky. Stejně nikoho nezajímaj. Kolik mu tak může bejt? K sedmdesáti?“

„Řikal ste něco?“ ozvalo se od výčepu. „Esli vám nechutná, tak to klidně řekněte. Todle není moc dobrý pivo. Jako já vám slevu nedám, ale postěžovat si můžete.“

„Vy jste mě slyšel?“ cukl s sebou Karel. „To nebylo nic proti vám nebo pivu. Já si tady jenom tak mudruju.“

„Já mám uši hodně dobrý,“ usmál se vrchní, natočil si malou sklenici piva a rozvážně přišel ke Karlovi. „Můžu vzít místo? Vono, když si takhle někdo povidá sám se sebou, není to dobrý. Esli se nepletu, vy budete nějakej vod péra.“

„Ale co by ne,“ řekl Karel a ukázal na židli. „Místa je tady dost. No, uhodl jste. Jsem, jak říkáte, od pera. A koukám. Plno zrovna nemáte, co?!“

Vrchní pokrčil rameny. „To se pozná hned, že jste pisálek. A že tady nikdo neni? Je moc velký vedro. To lidi sice pijou, ale pijou na těch předzahrádkách. Tady je před barákem jenom chodník. Tam bych nedal ani stolek se dvěma židlema. No a v zimě je tady zase kosa, protože šéf šetří na topení, tak sem taky nikdo nechodí. A navíc je tady to hnusný pivo. Proto tady nikdo neni. A když nikdo není, tak není výtoč. Když není výtoč, neni keš. A když není keš, není vejplata. A když neni vejplata, maj děti hlad. “

„Hm, nemáte to taky lehký, kór, když musíte živit děti,“ kývnul Karel. „Já myslel, že je to tady vaše.“

„Ale prd děti,“ odpověděl vrchní a napil se. „To já jen tak, pro drámo. Moje to neni. Já tady jenom dělám. No, a co vás sem vlastně přivedlo? Sedíte tu jako tělo bez duše, čučíte do papíru…“

„Inspirace,“ vzdychl Karel. „Kvůli ní jsem tady.“

„Inspirace?!“ řekl vrchní a nedůvěřivě se rozhlédl po lokále. „Jako tady? To chcete sepsat pojednání o deset let nevymalovanejch zdech a odrbanejch záclonách?!“

„Ale ne. Povídku třeba. O lidech. O charakterech. O figurkách.“

„Dyť tu nikdo není,“ řekl vrchní. „Nikdy tady nikdo nebyl“ dodal a pomalu vstal.

„Ale je tady aspoň klid,“ řekl Karel. „Myslím, že za nějakou dobu by mi inspirace přišla. Ona už ta zdejší atmosféra dělá hodně.“

„Když myslíte,“ utrousil vrchní a zadíval se na Karla. „Chcete tady dělat? Mě to už nebaví. Jsem tady skoro celej život. Když jsem přišel, bylo mi asi jako vám.“

„A to by šlo?“ zeptal se Karel.

„Co by ne,“ uchechtl se vrchní a hodil Karlovi utěrku. „Prázdná kasa je u pípy a inventuru s vámi udělá můj šéf, až přijde. Dá vám i smlouvu.“

„No počkejte,“ lekl se Karel. „To snad nejde takhle úplně jednoduše.“

„Co by to nešlo? Já to tady takhle tenkrát převzal, když jsem si sem přišel pro inspiraci!“ ozvalo se v záblesku a kouři ve kterém vrchní zmizel.

Karel si promnul oči. „Do háje. Vždyť jsem toho tolik nevypil!“

„Dobrý den přeji,“ozvalo se od dveří.

Karel s sebou škubnul a otočil se po hlase. Ve dveřích stál vysoký černovlasý muž s bradkou, oblečený do smokingu.

Muž se usmál. „Vidím, že Lojzík se konečně zbavil utěrky. Tak vás tu vítám mladíku. Hned sepíšeme smlouvu.“

Karel o krok ucouvl. „Co se to tady, u všech rohatých, děje?“

Muž se opět usmál a lehce se uklonil. „Jste bystrý a poznávací schopnosti máte skvělé. A co se děje? Jste v pekle bez inspirace, mladý muži.“

„V pekle?“ zašeptal Karel. „To je blbost.“

„Ó kdepak. Včera jste měl pohřeb. Ach ano. Oběsit se kvůli tomu, že nemáte nápad? Tsss. Tsss. Tsss. Ale co se dá dělat. Jste tu. Nějak se s tím popasujete, že?!“

„Ale já nechci!“ vykřikl Karel a chtěl zahodit utěrku. Ta spadla na stůl a hned se zase zvedla a vrátila se mu do ruky.

„Je vaše, mladý muži,“ řekl s přimhouřenýma očima šéf. „Je vaše, dokud si jí zase někdo nevezme!“

Karel zíral na utěrku a hned zase na šéfa.

„A už dost! Mejt sklenice a čumět do blba!“ vyštěkl šéf a prackou si uhladil účes. „Máš na to skoro věčnost!“