Sen

Znal jsem chlápka, co tvrdil, že knihy člověka obohacují. Taková kniha prej vlastně člověka povznáší nad ten mumraj všedního života. Tohle teda nemám ze svý hlavy, abyste si jako náhodou nemysleli, že jsem nějakej tenhlencten intelektuál. Podle mě to tenkrát, když jsem to slyšel, byla pěkná kravina.

Já totiž tenkrát bejvával jenom docela obyčejnej zaměstnanec technickejch služeb, co měl v náplni práce vysypávat odpadkový koše do multikáry, ale v hospodě jsem se seznámil s jedním knihovníkem, co strašně chlastal. A ten, když se pořádně rozchlastal, tak pak ved u piva tyhle řeči. A právě od něj tu chytrou větu teda mám.

Měl štěstí, jako ten knihovník, že já a Ferdyš jsme byli vždycky tolerantní lidi a nerozbili jsme mu za ty kecy ani jednou držku. Po šichtě jsme totiž nikdy neměli náladu poslouchat něco takovýho. Po šichtě, jako bejvávala ta naše, tak po takový šichtě jste rádi, když si sednete a klopíte do sebe jedno za druhým a nanejvýš proberete, jak to včera Slávka hrála.

No, to byl vlastně taky důvod, kvůli kterýmu u nás ten knihovník sedával. On to byl slávista jako já a Ferdyš. Jinak celá ta knajpa je nafutrovaná sparťanama, protože tohle byla vždycky čtvrť, kde se fandilo Spartě. A nic na tom nemění ani to, že hostinskej vždycky přál Bohemce. Ale to je vlastně úplně jedno, a s tím, co vám tu vypravuju, to nemá lautr nic co dělat.  Já vám chtěl jenom vysvětlit, jak jsem přišel k tý větě. Takže teď už to víte. 

Fájn, já vím, že se hodně z vás se ušklíblo, že to co jsem dělal, to jako není žádná pořádná práce. Vysypávat odpadkový koše do káry. A víte vy co?! Víte vy, co vám na to odpovím? Odpovím vám, že máte recht. Nebyla to žádná pořádná práce. Teda, jako makačka to byla, ale nemělo to zkrátka žádnou vejšku. Jestli jako víte, co tím myslím. Nemělo to tu správnou úroveň. Tak to myslím. A já se za to taky docela styděl, i když bych to před Ferdyšem nikdy nepřiznal. Já měl totiž svůj velkej sen. A to ten, že se jednoho dne dostanu k pořádnejm popelářům. K těm, co jezděj vzadu na stupátku a cestou frajersky pokřikujou na holky a ukazujou fakáče na blbečky v obleku. Tak to byl můj sen, kterej jsem si snil, když jsem vysypával odpadkový koše do multikáry.

Takovej popelář, totiž, takovej popelář, to je přeci sen každýho malýho kluka. Si to přiznejte. Nikdo z vás nechtěl bejt doktor na urologii nebo fízl na hospodářský kriminálce. Nikdo nechtěl bejt blbej učitel a učit blbečky jako jsem byl já. A už vůbec nikdo nechtěl sedět za okýnkem na poště a razítkovat dopisy a potvrzovat SIPO.  A jestli jo, tak to ho moc a moc lituju. Takovej člověk podle mě neměl nikdy žádný sny.

Ale já sny vždycky měl. A já si za tím jedním snem šel. A šel jsem si za ním tvrdě, takže jsem neměl absence a hlásil jsem se do rachoty i o svátcích. A montérky a oranžovou vestu jsem měl furt jako z prádelny. A do práce jsem chodil oholenej a na autobusovejch zastávkách, tam je odpadkovejch košů nejvíc, tak tam jsem slušně zdravil lidi, co tam čekali a usmíval jsem se na ně. Tak tvrdě jsem si za tím snem šel! Zkrátka jsem věřil, že když budu vzornej vysypávač košů, to místo na stupátku musím prostě dostat. Protože kdyby ne, tak to by na světě nebyla vůbec žádná spravedlnost.

Jenže mi to stejně bylo všechno k prdu. Když se tehdá uvolnilo místo na stupačce, přeskočil mě v postupu nějakej Hrouda, co do technickejch služeb přišel až dávno po mně, ale zato s protekcí, protože s vedoucím od popelářskejch aut seděl v base v jedný cimře. Tak to holt dostal on. Ale co naděláme, že jo?! Život je, jakej je, a nevyzpytatelný jsou cesty osudu nebo čeho a já jsem díky těm cestám holt musel zůstat u toho vysypávání košů do multikáry.

To o těch nevyzpytatelnejch cestách mám z Bible, abyste si náhodou nemysleli, že jsem úplnej ignorant. Jednu starou Bibli mám dokonce doma. A mám jí vystavenou na poličce. A mám pro to svý důvody. To je totiž tak. Možná vám neušlo, že jsem říkal, že jsem měl sny a né jenom sen. Jestli vám to neušlo, tak je jasný, že dáváte pozor. A kdo dává pozor, bude odměněnej. Vás odměním tím, že vám teď prozradím, co byl ten můj druhej celoživotní sen. Jestli teda čekáte něco světobornýho, jako, že jsem chtěl bejt drezérem lvů nebo kosmonautem, tak to čekáte marně. Nebylo to nic zvláštního. Já chtěl bejt docela obyčejně bohatej a nedělat vůbec nic. Zkrátka. Buď popelář na stupátku, nebo boháč. Uznávám, že ten první sen se zdá dosažitelnější než ten druhej, a taky je fakt, že jsem na realizování toho druhýho snu nikdy nijak nepracoval, ale měl jsem ho a je teda férový se vám s tím svěřit.

No prostě ten první sen mi vůbec nevyšel a já se propadnul do chmur a hlavou se mi na každý šichtě honilo, že až do důchodu budu vysypávat ty podělaný koše do multikáry, když v tom mi jeden koš nešel pořádně vysypat, jak tam bylo něco šprajclýho. Tak tam hrábnu rukou a uvnitř samá knížka. Normálně plnej koš knížek.

Takový věci se občas stávaj. Lidi vyhodí kde co, když po někom likvidujou byt. Jednou jsem měl v koši nacpanou i mikrovlnku a jindy zase dvacet polámanejch deštníků. To nepochopíte, takový věci, ale časem si na ně zvyknete.

No, a jak jsem ten koš dal na zem, že z něj ty knížky vyházím, první, co jsem viděl, byla Bible. Docela veliká. Víte, já na tohle nikdy nebyl. Myslím jako na modlení a tak, ale vzpomněl jsem si na toho našeho knihovníka, že jednou vyprávěl, jak sbírá starý knížky a strašně pase po nějakým starým tisku a že kdyby takovej starej tisk jednou měl, byla by to pro něj chvíle neskutečnýho štěstí a jeho splněnej sen. No, a protože ta Bible vypadala docela staře, byla hodně tlustá, v zplesnivělý koženkový vazbě, a aby se neotevírala, byla přepásaná takovejma dvouma páskama, jako od kalhot to vypadalo, tak jsem si jí vzal.

Ferdyš si teda ze mě dělal srandu, jestli jsem se jako dal na faráře a tak, ale mně to bylo jedno. Já jsem si říkal, že když se nesplnil sen mně, splní se snad sen tomu našemu knihomolovi, protože sny by se aspoň některejm lidem měly plnit.

Doma jsem si tu starou knihu položil na stůl, pak jsem si otevřel lahváče a konzervu. A nakonec jsem rozepnul i ty pásky a pak otevřel tu Bibli.

A jak jsem jí otevřel a otočil pět stránek, otevřel jsem i hubu a zavřel oči. A pak jsem zase otevřel oči a zavřel hubu a tak jsem to různě kombinoval, až jsem se ovládnul a zůstal jsem tam sedět a věděl jsem naprosto jasně, že se knihovníkovi jeho sen mým prostřednictvím docela určitě nesplní, zato, že se nejspíš splnil můj záložní sen.

Ještě jsem si protřel oči a pak jsem z toho vyříznutýho místa uprostřed knihy pomalu vytáhnul několik balíčků peněz, co tam byly naskládaný jako v krabičce místo těch chybějících stránek, položil jsem je vedle sebe a začal jsem počítat a když jsem dopočítal, byly mi naprosto jasný dvě věci. A to za prvý, že mi Hrouda na tý jeho stupačce může tak akorát políbit prdel a za druhý, že ten knihovnickej vůl měl recht, když po pátým pivu vždycky vykřikoval to jeho: Knihy obohacují, hoši! Pamatujte si to! Knihy člověka obohacují!