Fenol blues

Fenol blues

Pondělí. Pět třicet.

No jistě, že ráno, ty vole. Kdo si asi tak nastavuje budík na půl šestou večer?! Není nic lepšího. Fakt, že jo.

Nejdřív tichý pípání. To ještě neslyšíš. To ještě spíš. To tichý pípání vlastně ani neznáš, protože tě ještě nikdy v životě neprobudilo.

Pak se to zesiluje. Pozvolna, pozvolna a pořád víc a víc. Až to přejde v něco jako je alarm na autě a ten zvuk už slyšíš, ale jenom proto, že do tebe dloubá manželka.

Takhle to bude asi jednou znít na uvítanou v pekle. To, až tě tam budou přijímat.

Takhle zní začátek dnešního FENOL BLUES.

Otevřeš oči. Zamáčkneš čudlík, kterej tě osvobodí od toho kraválu a ty v první chvíli nevíš, jestli máš nenávidět budík, nebo toho, kdo ho stvořil.

Ujistíš se, že opravdu žiješ. Jo. Kyčel bolí a krk je zase nějak ztuhlej. Všechno je teda v cajku. Až to jednou bolet nebude, nikam už nepůjdeš, protože si tě z tý postele odnesou.   Pak si vzpomeneš, cos tuhle četl v tom barevným magazínu, co si kupuješ každej čtvrtek.

Klus na titulní straně. Tomáš Klus. Bosej mesiáš dobroty a lásky k bližnímu se zlatou kartou v kapse.

Každý ráno se prej těší na to, co ho ten den potká. Prej se na svět dívá pozitivně.

Tak jo. Zkusíš to taky. Představíš si, co tě hned ráno v práci čeká.

„To jako fakt? Fakt mě tohle čeká?! Ty kráááávo!  Jako fakt? Za co?!“

A to to vidíš co možná nejpozitivnějš. Jako, fakticky se snažíš bejt optimista, ale stejně k tomu dojde. Jo. Je to tak. Prostě v duchu zařveš.

„Klus je kokot, ty vole. Absolutní kokot. Asi nevstává v půl šestý ráno. Co, asi?! Určitě nevstává v půl šestý ráno!“

A ta půl šestá je ještě dobrá. Když je toho v háku hodně, vychutnáš si tuhle situaci klidně i o dvě hodiny dřív.

Jednou Tomíka zabiješ a budeš slavnej. Budeš mít svýho Lennona a on svýho Chapmana. Tím se všechno vyřeší, protože tě za to  jeho fanynky oběsej na batikovaný šále.

Ale zatíms ho nezhasnul, tak prostě vstaneš a jdeš do koupelny.

Potácíš se do koupelny. Lekneš se toho chlapa v zrcadle.

Ráno oživlejch mrtvol! Představíš se mu. On tobě ne. Nezná tě. A ty se mu vůbec nedivíš. Taky bys ho radši neznal. Je divnej.

Kartáček. Pasta. Zuby. Potom hřeben.

Ty vole! Jsi úplně šedivej a jej jich pořád míň. No, ten hřeben už moc dlouho potřebovat nebudeš. Snad ti aspoň ten kartáček vydrží.

Kruhy pod očima, že by se na nich dalo cvičit.

Jsi starej?

Hovno.

A nebo jo. Jsi!

Ale prd.

Nejsi.

Jsi zralej. Jo. Tak se tomu říká.

Jak je venku, sakra? Hnusně. Jsme v Čechách, tak vždycky hnusně. Zima nebo vedro. Sucho nebo mokro. Každý ráno je hnusný. Každý počasí je hnusný. Na každým počasí se dá najít něco hnusnýho.

Hadry. Taška na rameno. Oplatka do tašky ke snídani. Kafe až v rachotě. Klíče a jdeš.

Deštník! Nemám! Stejně pršet nebude. A když, je to jenom voda.

Zastávka. Kolem frčej ti, co v tomhle svrabu maj to štěstí, že maj auto. Ty musíš čekat. Na druhou stranu, ty se nemusíš starat o vejfuk. O plechy. O cenu benzínu. O letní gumy. O zimní gumy.

Ty vole. Vždyť oni vlastně nemaj štěstí!

A tady furt ty samý lidi. Čtyři ženský hulej u Levnejch potravin. Mladá holka v elasťákách. Pěkný nohy. Od pasu nahoru už nekoukat.

U ní tři ženský mýho věku. To znamená zralý. Když se zadíváš líp, zjistíš, že snad až přezrálý.

Od pohledu žádný lůmenky. Ta odbarvená blondýna by to snad jednou mohla dotáhnout na pomocnou kuchařku. Vždycky jedou na Meznou. Nebo do Hřenska? Prostě někam tam do těch končin.

 Aktivní dědek s batohem, co pravidelně kecá s druhým aktivním dědkem s igelitkou.

„Máš denní?!“

Ty vole. Jasně, že má denní! Co si myslíš? Že jede na vejlet? S tou igelitkou? Každý ráno ho tady potkáváš, blbče.

„Jo, jo. Jaroušku. Jdu na to.“

„Já taky. Tenhle měsíc mám jenom deset šichet.“

„To já víc.“

„Hele, už ti to jede.“

„Tak já jedu.“

Každej den to samý. Dělali to do šedesáti a dělaj to dál. Budou to dělat až do smrti. Hlavou ti bleskne, že jsou už třeba vlastně mrtvý, že je třeba vidíš jenom ty a tohle, že je jejich peklo.

Už to jede. Nastupuješ. Zívající šofér s nepřítomným pohledem. Nad ním indiánskej lapač snů. To je děsivý spojení.

A zase ty samý lidi. Občas někdo chybí. Dovolená?! Se má.

Jsi zlomyslnej, tak si sedáš dopředu. Na tu trojku pro invalidy. Dobře víš proč.

Na příští zastávce nastoupí ty tři grácie. Zmatený pohledy. Nemaj si kam sednout, i když je autobus skoro prázdnej.

„Já nevim, třeba támhle?!“

„Květuš, já jdu sem.“

„Ale tam nemůžeme… No tak já si sednu za vás.“

Problém vyřešen. Na autistky to zvládaj celkem v pohodě.

Další zastávka. Jo, zase on. Kolega. Chce si povídat. Marně předstíráš, že tě ohromně zajímá architektura domů, kolem kterých autobus projíždí. Nedá se. Vůči ignorování je imunní. Nevadí mu, že neodpovídáš. Když neodpovídáš, odpovídá si sám.

Cikáni. Imigranti. Zkurvenej šéf. Zase Cikáni a znova imigranti se zkurveným šéfem.

„Jsem koukal, že teď na Velikonoce vycházej čtyři dny volna.“

„Vždyť už je ten pátek přidanej asi dva nebo tři roky zpátky.“

„To nevím. Já jen že to vyšlo tak pěkně, že jsou náhodou čtyři dny v kuse.“

„No tak to je fakt divný, že Velkej pátek vychází na pátek a Velikonoční pondělí na pondělí, viď. Kdo by to byl řek, co?!.“

Prej odejde z fabriky. Hned jak si najde něco lepšího. Už to hledá čtyři roky. Kolik má asi tak do důchodu? Cirka milión let. Kolik je to asi jízd autobusem?!

Chemička na dohled. Přejdeš koleje a jsi tam.

Vrátnice. Jak jí vidíš, dávivej kašel. Hledals to včera na netu. Buď máš tuberkulózu, nebo neurózu. Tak si vyber, chlapče.

Otisk prstu a dveře se otevřou.

Uzívaná vrátná. Takys to dělal. Víš, že to není sranda.

„Brej den.“

„Dobrý den. Tady máte klíče.“

„Děkuju.“

„I osmdesátku?“

„Ne. Tu si bere přece Ondra.“

„Aha. Já myslela, že si jí berete vy.“

Od pondělí do pátku to samý. Takys to dělal a víš, že to není sranda, ale takhle blbej jsi teda fakt nebyl.

Šatna. V létě vedro a v zimě zima. A smrad. Neskutečnej smrad. Jedno okno jako v bunkru.

Hadry dolů a montérky nahodit. Je pondělí. Zatím jsou čistý. Za hodinu nebudou.

Velín. Plechová bouda. Zapneš rádio. Špinavej ovládací panel plnej světýlek a tlačítek. Půlka z nich k ničemu. Venku kotle. Takový zachovalý technický muzeum. Kdyby se vybíralo za prohlídku, dalo by se slušně vydělat.

Uvaříš kafe, usrkneš a pro práci do mistrovny. Ospalý obličeje. Jen ta jedna ženská plná nadšení.

 „Brý ráno vespolek.“

Několikrát otrávený ahoj. Jen jednou nadšený: „Dobrý ráno. Ha, ha, ha.“

Klus by z ní měl radost.

Než se to sejde, ještě probrat, jak byl vejkend krátkej a jak to hráli.

"Ten zákaz kouření mi někdy způsobí překvapení. V sobotu jsem byl v Bynově v hospodě. Sedím. Piju. Dívám se na fotbal. A při třetím pivu najednou koukám - v hubě mi hoří cigáro!"

„Hele, jako vono se řekne, sláva víkend. Ale vem si, že než dojedu do Jílovýho, tak je skoro večer. Sednu do Ruďáku, ožeru se a domu přijdu v noci. V sobotu vstanu asi v deset a celej den je mi blbě. Večer se podivám na telku a den je v čudu. No, a v neděli už jsem nasranej, že v pondělí jdu do práce. Jestli ten vejkend má vubec nějakej smysl."

Jak to hráli?! Nevíš. Sparta. Slávia. Plzeň a kdo ví kdo ještě. Tohle je ti ukradený. To jde mimo tebe. Tebe zajímá druhá liga hokeje. To zase nezajímá je. Chápeš to. Prales.

Vezmeš si operák na nějakou srágoru. Pořád byste jenom myli nádobí. Nebo soustružili. Nebo lakovali. Kdo to má furt dělat, sakra?!

„Koukni na to. Jestli na provoze něco nemáš, tak to napíšu do závozáku. Co potřebuješ.“

„Potřebuju dovolenou.“

„Di do háje, ty vado.“

„Tak jo…“

„Bože. S tímhle materiálem já mám dělat?!“

Suroviny. Kotel. Suroviny do kotle. Několikrát záchvat vzteku a kopance do sudů. Ničemu to nepomůže, ale uklidní tě to.

Všude pára. Kravál. Rachot. Syčení. Technický muzeum běsní a chrlí metráky.

Starej cigoš na ještěrce potkává obchodní návštěvu z Polska.

„Uwaga, uwaga, kurva nebo vás přejedu!“

Prestiž našeho podniku tím v očích návštěvy strmě stoupá!

Všude pára. Kravál. Rachot. Syčení. Technický muzeum běsní a chrlí tuny.

Se vzorkem do laborky.

„PH?!“

„PH dobrý, ale viskozitu budeš mít asi blbou?!“

„To mi ani neřikej.“

„To vidím. Už když jsem nabírala na sušinu, tak to bylo nějak řídký. Nechám to odpěnit a pak to přeměřím. Třeba to vyjde.“

„Fajn. Přijdu po sváče.“

„Jó, to bude akorát.“

Míň páry. Míň kraválu. Míň rachotu. Míň syčení. Technický muzeum se na půl hodiny zklidňuje.

Svačina. Guláš s osmi knedlíkama. Obědváš v deset ráno. Normální člověk se v deset ráno po takovým jídle poblije. Ty by sis klidně dal ještě něco navrch a divíš se sám sobě, co dokážeš pozřít, aniž by to mělo následky na zdraví.

Aspoň doufáš, že to na zdraví nemá následky.

„Tys to opravdu dal všechno?“

„No co. Mám hlad.“

„Já držím dietu a ráno cvičím.“

„Jo. A proto jsi sežral jenom o jeden knedlík míň než já?!“

Nechat odtočit vodu. Zase teče jenom studená.

„Ty vole. On si fakt do tý kaše leje Maggi.“

„Musím to ochutit, né?!“

„Odsedni si, ty čuně! Je mi z toho blbě, jen když to vidím!“

Znalci gastronomie, který se chluběj, jak vracej v hospodách jídlo, vyškrabávaj krabičky s nějakou šlichtou.

„Kde je moje jídlo?“

„Ti to někdo sežral, ne?! Zase některej z inženýrů neumí číst jména na krabičkách!“

„Tak to teda ne! Jestli nemám jídlo, tak jdu domů!“

Meješ příbor. Balíš do utěrky. Zpátky na velín. Spal bys, ale nemůžeš.

A technický muzeum se probouzí. Pára. Kravál. Syčení. Rachot. Zase se chrlí desítky tun.

Starej nádvorák v odrbanejch modrákách. Novej chlap ve fungl novejch, čistejch, montérkách.

„Potřebujete něco?“

„To stáčíte na váhu, jo?!“

„Stáčím, no. Na tisíc sto kilo. Proč jako?!“

„A kolik to má?“

„Tisíc sto kilo. Už jsem to říkal.“

„Já myslel na litry.“

„Mě zajímá váha. Ale na litry to má něco lehce přes tisíc.“

„Já myslel, kolik má litrů ta, ta, ta...“

„To je TEN tisícilitrovej kontejner.“

„Jo, jo, jo. A na kolik litrů to teda je?“

„Hele, že vy jste ten novej inženýr, co?!“

Střet světů. Technickýmu muzeu je to ovšem jedno. Dál chrlí tuny a tuny.

Laborka. Váhy. Kádinky. Zkumavky. Teploměry.

„Tak jak ti vyšla ta viskozita.“

„Hele, dobrý. Odpěnilo se to. Změřila jsem to a má to šedesát dva. Můžeš stáčet.“

„Super. Hned jak mi někdo přiveze obaly, jdu na to.“

Máš hotovo. Zase šichta jako blázen. Zase o něco vyšší tlak. Zase o pár šedivejch vlasů víc. Nejhorší je na tom to, že tlak i ty vlasy jsou jenom kvůli blbosti druhejch.

Moc to žereš, vole.

Máš bejt jako ten mladej pitomec z déčka. Tři dny to dělá a stejně to zkurví. A co?! Dělá si z toho něco? Hovno si z toho dělá.

Budou tři. No jasně, že tři odpoledne, ty vole. Nejsi zas tak blbej, abys v tý rachotě zůstával do noci. Nebo spíš do rána.

Šatna. Zase smrad, ale teď ti ten smrad už nesmrdí tak hrozně jako ráno.

Špinavý montérky shodit.

Ručník. Mejdlo. A jdeš.

Umývárky. Zásobník na papírový ručníky prázdnej. Doplňovat jen při návštěvě hygieny.

Čtyři umyvadla. Tři hajzlíky. Tři sprcháče.

Na patnáct lidí?! Prej luxus.

Na dveřích k hajzlu nápis: ŠETŘETE VODOU. VY JÍ NEPLATÍTE.

Nad umyvadlem návod, jak si mejt ruce.

Chápeš to. Jinak to nejde. Nedostatek vody je globální problém a čistota je půl zdraví.

Jen marně hledáš nápis: KDO ŠETŘÍ VODOU A JE ČISTÝ – TOHO ANI FENOL NEZAHUBÍ.

Fronta u sprcháčů.

„Tak dělejté v těch sprchách. Je mi tady zima. Tys tam byl, už když jsem přišel do šatny.“

„Nespěchej. Si to chci užít, né?! Tohle je nejlepší část dne. Parádááá.“

„Jo aha. Ty se tam asi jenom nesprchuješ, co?!“

Stepuješ s ručníkem v ruce před sprcháčem a přemejšlíš, že by ses třeba umyl u umyvadla. Ale když to tam slyšíš, nějak se ti tam nechce.

„Mě dneska nějak bolej uši.“

„Kde?“

„Kde asi?! Tady. Po stranách hlavy.“

„Vole. Já myslel, jestli uvnitř nebo venku.“

„No venku. Copak mám vevnitř nějaký uši?!“

„Ty to děláš schválně! To neni možný.“

„Di do háje. Proč bych schválně dělal, že mě bolej uši!“

Konečně volno. Rychle do sprchy. Nebo tě někdo předběhne.

Hlavou ti přitom bleskne: „Esesáci v Osvětimi by měli z takovýho přístupu radost.“

Šatna. Špínu narvat do skříňky. Hadry na sebe.

Zaposloucháš se. Něco zabubnovalo na střechu.

Jasně. Budou tři, tak bude nejspíš pršet.

„Jdeme?“

„Ještě ne. Byli jsme nějak moc rychlí.“

„Pondělí je za náma, pánové!“

No jasně. Pravidelná pondělní informace. Ve středu se dozvíme, že se nám to půlí. A v pátek, že je pátek a bude víkend. My tě nemít…

Opíráš se o skříňku. Čekání. Koukáš na ostatní. Smrad se výrazně mění.

„Hele, kdo tam na sebe vylil ten sud s parfémem. To je něco hroznýho.“

„No kdo asi?!“

„To kupuješ u Vietnamců, nebo to kradeš ve skladu?!“

Napadne tě, že by to už mělo bejt. Pohled na hodinky.

„Kolik je?“

„Za minutu padesát osm!“

„Tak jdeme.“

Vrátnice. Píchačky. Fronta. Naštěstí neprší. Ten deštník máš přeci doma.

Dávivej kašel se nekoná. Bude to ta neuróza.

„Běž, jede ti autobus.“

„Dík.“

Klíče vrátit dírou ve skle. Vrátná je odepíše. Ráno se zas budou ptát, jestli chceš i osmdesátku. 

„Doprčic, proč jste mi neřekli, že už jdete, volové. Já tam s vámi mluvím a vy už stojíte tady!“

Otisk prstu. A ven, ven, ven.

Utahanej. Hodně utahanej.

Ale jdeš po svejch. Neletíš vrtulníkem ani nejedeš sanitou. Dejcháš. Někdy je štěstí i tohle.

Vidíš to pozitivně. Tomík Klus by z tebe měl radost, vole.

Je pondělí. Patnáct nula jedna.

Do začátku dalšího fenol blues zbejvá přesně čtrnáct a půl hodiny.

V tom lepším případě.