„Poslechněte, pane Najman, vy
vyprávíte hodně zajímavě, ale měl byste si dávat majzla na to,
co při tom vyprávění děláte s rukama,“ řekl starému
Najmanovi Lojza Kubrt, když Najman dokončil další ze svých
historek, kterými bavil celou partu scházející se každý pátek
v hostinci Pod Kartouzou. „Některý pohyby totiž můžou bejt ve
společnosti dost nebezpečný!“
„Jak to myslíš, Lojzo?!“
zeptal se Najman a olízl si rty od pivní pěny. „Je tedy pravda,
že snad, sem tam, udělám nějaké to gesto, ale to je jenom na
zdůraznění příběhu. A navíc to mám dané od přírody.
Pradědek byl Talián a ti, jak je známo, bez rukou vůbec neumí
mluvit. A že by to bylo někomu nebezpečný, to se mi fakt nezdá.
To mám vyprávět a mít ruce za zády, jako to bývávalo na
základce?!“
„Já vím, vono není někdy
snadný vyprávět a mít ruce v klidu. Jenže stejně tak vím, že
se to taky občas nemusí vyplatit,“ řekl Lojza. „Teda je fakt,
že tady mezi námi, to asi není nebezpečný, jenže jeden nikdy
neví. S tou nebezpečností se to má totiž tak. Tady nejde ani tak
o to, že třeba při tom vyprávění o orlovi předvádíte jak
mává křídlama. To můžete, tuhle Edovi, tak akorát vyrazit z
ruky tác s pivem, když jde kolem.
Tady vůbec nejde o to, že při tý
historce vo tom, jak jste lezl jako kluk sousedovi na hrušky,
předvádíte to trhání. To byste zase klidně mohl šťouchnout
Božku, když nese talíře s gulášem.
Víte, ten hlavní problém je v
takovým celkem nenápadným gestu. Vy totiž děláte jeden úplně
nenápadnej pohyb, kterej si vlastně vůbec neuvědomujete. A to je
ten nejnebezpečnější pohyb, kterej můžete udělat, když
nevíte, kdo proti vám sedí! “
Pan Najman zakroutil hlavou a když
se napil piva, téměř výsměšně se zeptal: „No, a co mi teda
poradíš, Lojzíku? Co nemám dělat, abych někomu nezpůsobil
nějaké strašlivé neštěstí?! Co je ten tajemný pohyb,
způsobující katastrofu v životě lidském?!“
Lojza se pousmál. „Já vás
nechtěl naštvat, pane Najman, a byl bych nerad, kdybyste si to tak
bral. No, ale zkušenosti jsou zkušenosti. Přeci víte, kde dělám,
ne?!“
„To tady ví přece každý,“
pokrčil rameny Najman. „Každý ví, že děláš bachaře, tam
nahoře, na kopci.“
„No, tak nedělám tam bachaře,
ale dozorce, když už,“ ušklíbl se Lojza, „ale budiž. Myslím,
že stejně tak není žádný tajemství, i když by mělo bejt, že
tam máme na doživotí toho známýho kanibala Žáčka.“
„To je jasné. To se ví. Sedí
tam už dvacet let,“ řekl Najman a namířil prst na Lojzu. „Jenže
se neví, kam tím vším vlastně směřuješ?“
„Tak tohle bylo přesně ono,“
řekl Lojza a cvrnkl do namířeného ukazováčku pana Najmana.
„Tohle je to nebezpečný gesto! A není nebezpečný nikomu z
okolí, ale přímo vám.“
„Nepovídej?!“ zarazil se Najman
a zavrtěl hlavou. „Co by na tom bylo nebezpečného?“
„No mezi námi, tady v hospodě,
snad nic. Teda, aspoň v to pevně doufám,“ řekl Lojza a
pokračoval, „ale nedělal bych to před úplně neznámejma lidma.
Jak jsem říkal, máme v báni Žáčka. A má to až na hřbitov. A
má to za to, že zabil a sežral tři lidi. To všechno se všeobecně
ví, ale už skoro nikdo neví, jak s tím začal!“
Pan Najman se oklepal. „Brrr. Je
to sice dost nechutné, ale začíná mě to zajímat.“
„To je dobře,“ řekl Lojza a
temně dodal: „Možná vám to ušetří spoustu bolesti, pane
Najman.“
„Kašpare!“ řekl Najman a
pohodil hlavou. „Tak mluv dál.“
„Víte, on ten Žáček nebyl
kanibal jen tak, z ničeho nic. Vono ho k tomu něco přivedlo a
dlouho se nevědělo, co to vlastně bylo. Ten Žáček se totiž
narodil v Rakousku a nikdo neměl tušení o jeho dětství a tak
vůbec. Až teprve nedávno z něj to tajemství vytáhnul náš
psycholog. Když se to vezme kolem a kolem, začalo to strašně
nenápadně. On byl Žáček v dětství tak trochu zlobivý dítě.
Ale né moc. Jen lehce, takže mu stačilo domlouvat. A úplně
nejvíc mu domlouvala jedna stará paní učitelka v první třídě.
Prej byla moc hodná, a strašně si zakládalala na tom, že nikdy
žádného žáka neuhodila. Všechno řešila laskavým slovem. No
jo. To je sice hezký, ale když takový laskavý domlouvání
posloucháte skoro každej den, začnete si spíš přát, aby vám
ta milá paní vrazila pár facek a vy jste už to měli odbytý.
Zkrátka, Žáčkovi to její mentorování začalo po půl roce
strašně lízt na nervy.
A co ho úplně nejvíc a
nevýslovně štvalo, byl prej ten její malej, buclatej, ukazováček,
kterým mu vždycky při tom napomínání a domlouvání hrozila
před obličejem.
Skoro každej den. Skoro každou
hodinu ho viděl jak se mu tam klepe před obličejem. Pořád a
pořád viděl kmitající prst, který se furt a furt přibližoval
a vzdaloval od jeho obličeje.
Po nějaký době už Žáček
přestal vnímat paní učitelku a vnímal jen samostatný prst. Stal
se pro něj něčím, co nenáviděl a co zároveň toužil mít
zcela ve svý moci. A to ve svý moci úplně. Prostě úplně
dokonale. Chtěl se toho prstu zbavit a zároveň ho chtěl vlastnit.
Prostě ten prst nenáviděl a přitom ho i tak strašně divně
miloval.
A jednoho krásnýho dne, když si
ho paní učitelka zase vzala po hodině do kabinetu, tak to zkrátka
nezvládnul, po tom ukazováčku vystartoval a těma dětskejma
zoubkama ho paní učitelce urval a a docela ho sežral! Tak to byl
začátek kanibala Žáčka!
A právě proto, jsou některý
gesta, pane Najman, právě proto jsou některý gesta zatraceně
nebezpečný a nikdo by je neměl ve společnosti používat!!“
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat