Nýmandi vítězí
Karel
se pozdravil s Tondou a vyskočil na barovou stoličku. Pak mávl na barmana. „Tu
mojí a dneska dvojitou!“
„Ale,
copak?!“ řekl Tonda a plácnul Karla po zádech. „Blbej den?!“
„Si
piš, že jo!“ zasyčel Karel a chytil sklenici, kterou mu barman poslal po pultu.
„Díkes, Jardo! A hned připrav další. Nehodlám se s tím mazat!“
Barman
přikývnul, sundal z ramena utěrku a začal pomalu plnit sklenici ledem.
„No
tak ven s tím,“ řekl Tonda a usrknul gin s tonicem. „Nepříjemnosti ve firmě?!“
„Ale
hovno,“ mávnul rukou Karel a povolil si kravatu. „Milena se se mnou rozešla.“
Tonda
se ušklíbnul. „No teda. To byla ta nová? Ani nevím, že se jmenovala Milena. Ale
neříkal jsem ti to tenkrát?! Měsíc a je po lásce.“
„Já
vím, že říkal, ale připomínat mi to nemusíš. Ale vysvětli mi, jak ty to poznáš?
A hlavně, co na mně těm ženskejm vadí?!“
Tonda
se pousmál. „Hele, to není žádná věda. Ty jsi úspěšnej. Pohlednej a na naše
poměry i relativně bohatej. A ještě ke všemu hodnej a poctivej. Ty si myslíš,
že tohle je něco, co imponuje ženskejm, který si vybíráš?!“
„No
jako promiň, ale co je špatnýho na tom, bejt úspěšnej?! Jsem nezávislej. Dluhy
nemám. A jak říkáš. Jsem i hodnej až jsem blbej. A víš ty, co mi Milena
řekla?!“
„Dovedu si to představit ,“
řekl Tonda. „Věř mi, že dovedu.“
Karel
si poposedl a ukázal barmanovi prázdnou sklenici. Za chvilku přijela plná.
Poslal na druhý konec pultu prázdnou a než se napil, řekl: „Tak když jsi
takovej věštec, co to teda bylo?!“
Tonda
se mírně naklonil ke Karlovi. „No co by?! Že jsi milej chlap, ale ona cítí, že
se k tobě nehodí a že někoho potkala.“
Karel
polkl hnědou whisky a kývnul. „Jo. Potkala. Takovýho nýmanda. Hele, já proti
lidem, co nemaj na kontě cifry jako blázen, nic nemám, ale tohle?! Víš, co si
našla?!“
Tonda
se zasmál. „Ale jo. Klidně ti to řeknu. Rozvedenej nebo se nikdy neoženil. A to
je mu kolem čtyřiceti. Dítě má bejvalka a on si ho poctivě bere každých čtrnáct
dní na pár hodin k sobě. Víc by nedal. Jo a hlavně. Bydlí v lepším případě v
jedna jedna nebo garsonce. V tom horším bydlí s maminkou nebo sourozencem v
jednom bytě. Ten byt pochopitelně není psanej na něj. Vlastní auto. Na to je
hrdej. Nejspíš má otlučenýho renaulta nebo vytuněnýho woskwagena. Je
infantilní, miluje motivační citáty a je vůči ní strašně vstřícnej a ochotnej.
Pokud teda tuší, že to nebude muset splnit. A nasliboval jí věčnou lásku,
kterou on taky hledá. Jo a tamta bejvalka ho chtěla prej jen pro peníze. Těžko
jí řekne, že bejvalce prostě nechtěl na nic přispívat a všechno rozfofroval za
hračky pro čtyřicetiletý fakany. A to, že ho doteď každá ženská po pár měsících
vykopla, jí taky neřekne. “
„Jak
tohle můžeš vědět?!“ zavrtěl hlavou Karel. „Ale máš recht. Je to tak. Jako
pochopíš to?! Vždyť já jí miloval. To je jako nějakej cejch, bejt dobrej a umět
si tím vydělat peníze?!“
Tonda
Karla zase plácnul a zašklebil se jako čert. „Tam kde hledáš, tam to je cejch.
Hele, ty hromádko neštěstí. Já ti něco řeknu. Ty máš slabost pro ženský,
kterejm já říkám samaritánky. Já ti to říkám furt. Taková osamocená samaritánka
potřebuje o někoho pečovat. Dojímat se nad osudem toho nebohýho roběte, který
má matku zmiji jedovatou, co opustila toho poctivýho chudáka, kterej jí miloval
až za hrob. Chce mu dělat milující macechu a vůbec jí nezajímá, proč od něj
tamta utekla. Ona to zná od něj. A věří mu každý slovo. A protože zoufalství je
největší distributor růžovejch brejlí, vidí toho životního ztroskotance jako
svojí nejlepší budoucnost. Ona mu poskytne něhu a lásku. A podle ní jí on dá to
samý. Ona musí mít někoho, o koho se nebude bát, že o něj přijde.
A
teď mi řekni. Jsi ty takovej člověk?! U tebe se ta ženská děsí každýho dne, že
přijde nějaká jiná a odvede si tě na vařený nudli. Milej zlatej. Ty nejsi
jistota. Ty nejezdíš ve dvacet let starý otlučený popelnici. Ty máš nový
Porsche, vole. A tudíž jsi jenom strašná nejistota. A to můžeš bejt tisíckrát
hodnej a svatej mílius. Jednou jsi úspěšnej, tak jsi pro ní předem podezřelej.
Lidi jako my dva potřebujou do života ženský, co se těch našich prachů neštítěj
a hlavně, chtěj o sebe nechat pečovat a né, že budou pečovat o nás. Od toho
sakra můžeme mít paní v domácnosti, ne?!“
Karel
se díval na Tondu s vyvalenýma očima. „To si děláš srandu?! To nemůžeš myslet
vážně?!“
„Nedělám,“
řekl Tonda a dodal: „Já takhle balím tyhle ženský už pár let. Tuhle jsem od
jedný v neděli večer jel domů a jen co jsem vylezl z baráku, už mi psala jiná.
Kdyby věděly, že jsem milionář, tak mám smůlu.“
„Hm.
To jsi mi nikdy neřekl,“ utrousil Karel a zase ukázal prázdnou sklenici. „Víš,
co jsi?!“
„Vím.
Hajzlík nechutnej. A to ty nejsi. Taky se ti nemusím se vším chlubit. Ale za tu
Milenu, Karle, za tu se ti omlouvám, kámo. Já to fakt netušil, že s tebou něco
mál! Měl jsi mi tenkrát říct, jak se jmenuje. Hned zejtra se s ní rozejdu!“
„Cože?!“
vykřikl Karel a marně chňapl po projíždějící sklenici. „To snad né?!“
„No
to jó,“ řekl klidně Tonda a dodal: „Dneska je to na mě!“
KONEC
