Pan Kolejsko si zapnul kabát, upravil šálu a narazil klobouk. Vyšel na
chodbu, zamkl za sebou a stiskl tlačítko výtahu. Zatímco čekal, vytáhl mobil a
vytočil číslo přítele Hanouska.
"No, ahoj, ahoj, kamaráde," ozvalo se po druhém zazvonění.
"Spolehni se. Za půl hodiny jsem tam jako na koni!"
"Jasně. Budu na tebe v hospodě čekat. Už se těším," řekl
Kolejsko, strčil telefon do kapsy, usmál se a otevřel dveře výtahu.
Šel pomalu náměstím a díval se na vánoční výzdobu, která ve večerním šeru
zářila stejně jako Kolejskova nálada.
S Hanouskem si domlouval schůzku jednou ročně, právě v adventním čase.
Poklepal na náprsní kapsu, aby se ujistil, že doma nezapomněl dárek pro
přítele. Krabičku luxusních doutníků. Byla tam. Tudíž bylo vše v nejlepším
pořádku.
Tak jako každý rok.
Pan Kolejsko dorazil do restaurace, odložil si a usadil se k rezervovanému
stolu. Objednal si prozatím láhev Rulandského, tak jako každý rok, vychutnal
první doušek a napsal Hanouskovi zprávu, že už je na místě.
Vzápětí mu zazvonil telefon.
"Ahoj, ahoj, prosím tě, promiň, já to nestíhám. Hele, ale strašně jsem
se těšil. Ovšem do toho kina určitě dorazím! Jsme domluvení, jo. Tam to
stihnu!"
Pan Kolejsko pokrčil rameny a řekl, že to se nedá nic dělat a že za dvě
hodiny se u kina sejdou. Pak mávl na servírku a poručil si Žebrácké maso s
hranolky.
Když byla láhev na dně a talíř prázdný, pan Kolejsko zaplatil a vyrazil ke
kinu.
Tak jako každý rok.
U pokladny si koupil lístek a posadil se k baru v předsálí. Akorát si
objednával dvojku bílého, když mu zazvonil telefon.
"No, čau. Ty, hele, prostě jeden míní a osud mění, kamaráde. Já nedám
ani to kino. Ale přísahám, že o půlnoci se sejdeme na náměstí u stromu a
předáme si dárky. Jo. Ahoj."
Kolejsko odpověděl, že co naplat, když je smůla tak je smůla, ale že to
chápe."
Zaplatil za víno, schoval mobil a odebral se usadit do sálu.
Tak jako každý rok.
Bylo za deset minut dvanáct, pan Kolejsko podupával v mrazu na náměstí před
vánočním stromem a v ruce držel mašlí převázanou krabičku doutníků.
Podíval se na hodinky a v tom mu opět zazvonil telefon.
"Kolejsko, kamaráde, já se ti omlouvám. Ještě jednou se omlouvám. To
prostě jeden neovlivní. Ale já se to fakt snažil stihnout. Že se nezlobíš.
Viď."
Kolejsko přítele Hanouska uklidnil, že nemá důvod se zlobit, protože se
opravdu nic nestalo, zavěsil, dal telefon do kapsy a pomalu rozbalil krabičku s
doutníky. Jeden vyjmul. Odřízl špičku a pak si zapálil.
Labužnicky nasál kouř a potom dlouze vyfoukl oblak dýmu.
Tak jako každý rok.
Usmál se, vyrazil k domovu a v duchu si říkal, jaký to byl krásný večer. A
jak je krásné, když si člověk najde svého nejhoršího přítele. Protože jen
nejhorší přítel nikdy nezklame!
A všechno bylo tak, jak mělo být.
Tak jako každý rok.
